Přemikulášováno. Co to slovo znamená? Tímto slovem bych chtěla vyjádřit pocit, který mám z dnešní doby. Uvědomila jsem si to až teď, když syn chodí do školky a začíná mít rozum z místních tradic.

 


Svátek Svatého Mikuláše, a s ním spojenou místní tradici mám velice ráda, ale zdá se mi, že už je těch Mikulášů nějak mnoho. Uvedu příklad: Ve středu 4.12. přijde v naší vesnici Mikuláš na ranní rorátní mši. Ve čtvrtek 5.12. dopoledne přijde nadělovat Mikuláš i s čertem do místní školky. Odpoledne je farní dětská mše sv., kde nebude chybět ani Svatý Mikuláš. V pátek chodí po celé vesnici obecní Mikuláš, a v sobotu se ve městě koná Valašský jarmek, kde těch Mikulášů s čertama bude hned několik skupin.

 

Není to na tříleté dítě trochu moc? Jasně, můžeme si vybrat kam půjdeme, ale mám pocit, že se všichni začínají předhánět, kde ten Mikuláš bude nejlepší. Dřív chodila po vesnicích prostě jen obecní Mikulášská družina, a bylo to. Dnes se musí nadělovat všude. Doma, u babičky, u druhé, ve školce, ve škole, v kostele, na náměstí.... Vždyť starší děti si toho pak vůbec neváží, ty mladší akorát zbytečně stresujeme.

O tom, jak mám ráda tuto tradici a nevadí mi družina plná strašidelných čertů v čele s Mikulášem, jsem psala už dřív. Ale nechci tady rozebírat znovu to, co se řešilo v diskuzi pod tím minulým článkem. Jsem názoru, že strašení čertem je v pořádku, ale vadí mi, jak se toho zneužívá, a často jako rodiče nad tím nemáme kontrolu.

Vím, že plno lidí má z této tradice špatné vzpomínky a chtějí své děti tohoto uchránit, chápu. Uvedu teď ideální případ, jak si představuji, že by "strašení čertem" mohlo vypadat.

 

Za svého dětství si pamatuji Mikuláše jenom jednoho. Byla to autorita, tradice měla určitou úroveň. Tento mladý muž, který chodil za Mikuláše dobrých deset - patnáct let, dokázal vést celou družinu a na první pohled šlo vidět, kdo je tady ten nejdůležitější. On, Svatý Mikuláš. Nepotácel se od dveří ke dveřím, měl svou důstojnost a chodil za střízliva. Čerti byli jeho poddanými a poslouchali ho na slovo. Skákali, zvonce jen řinčely, ale když Mikuláš řekl: "Čerte, stačí!", čert okamžitě přestal. Všechny děti věděly, že v přítomnosti Mikuláše se jim nic nestane. Proto je lidé rádi zvali k sobě domů a "pouštěli na děti". Věděli, že i když své děti svěří do rukou Mikuláše, stále budou v bezpečí. 

Už chápete, proč tolik miluji tuto tradici? Prostě to byl zážitek, na který jsme jako děti čekali celý rok. A ten strach z čertů k tomu patřil. Celý den jsme poslouchali, jestli uslyšíme zvonění čertovských zvonců a očekávali hodinu, v kterou přijdou právě k nám. Vedla k nám taková mírná cesta z kopce a z kuchyně šlo vidět, jak celá družina kráčí. Nejprve se přihnali aktivní čerti, po nich ti mírně opilý rozvážným krokem a nakonec sám veliký Mikuláš s andělem. Náš taťka otevřel dokořán terasové dveře do kuchyně, kde už jsme celí vyděšení čekali za stolem. Do dveří vtrhlo tolik čertů, kolik se jich tam vešlo. Většinou kolem dvaceti. A nakonec Mikuláš s taškou dárků... 

To byl on, ten nejdůstojnější Mikuláš na světě.

 

Co tímto článkem a výkřikem do tmy chci vlastně zase říct? No asi to, že je důležité, aby děti vnímaly bezpečí, ať jsou čerti jakkoli strašidelní. Z tohoto důvodu neposílám syna na Mikulášskou nadílku do školky. Nedokážu si představit, že by dvě učitelky dokázaly ubezpečit pětadvacet malých dětí, když přijde Mikuláš, byť jen s jedním čertem. Vnímám důležité, když vystavíme své děti nějakému strachu - a nemusí to být nutně čerti - aby cítily, že v našem náručí jsou v bezpečí. Z toho pak logicky nemůže vzniknout žádné trauma, o kterém se rozvinula debata pod tím starším článkem.

 

Mikuláš je za dveřmi, náš syn, který má tři a půl roku se bojí čertů už teď, a věřím, že to bude náročnější než loni, kdy z toho ještě neměl tolik rozum. Přece jenom mu tento zážitek chci dopřát, i když vím, že strach bude veliký a já z toho asi pak porodím. 

 

Vnímám, že bychom jako rodiče neměli tyto tradice zatracovat a ignorovat je, ale dát pocítit svým dětem to pravé bezpečí. Když jim odepřeme čerty, přijdou jiné různé strachy, se kterými se budou muset vypořádat. Důležitější je, být jim v těchto chvílích na blízku.