Ani jsem si nemyslela, že větu "To já, když jsem byla malá.." budu používat tak brzy. Ale ano, to já když jsem byla malá, tak Mikuláš měl v průvodu nejméně dvacet pořádných, děsivě vypadajících čertů s tolika zvonci kolem pasu, že je šlo slyšet přes celou dědinu.

 

 

A tak mě trochu mrzí, jak se někde vytrácejí české tradice. O vesnici vedle se sjíždějí tisíce lidí na Valašský mikulášský jarmek, aby si připomněli tradiční česká řemesla a obnovili tradice čertovských průvodů v čele se svatým Mikulášem a andělem.

A u nás, ani ne po dvaceti letech, se po vsi prochází možná trochu smutný Mikuláš se dvěma anděly a třema čertama ze kterých opravdu takový strach vůbec nejde.

Chtěla bych, aby se moje děti bály tak jako já, když se k nám do kuchyně nahrnulo s Mikulášem tolik čertů, kolik se jich tam vešlo (a to jsme měli opravdu velkou kuchyň). Začali jednotně skákat na místě, div by se nepropadli, kdyby kuchyň byla podsklepená. Seděla jsem za stolem, bílá jako stěna, a ani jsem se nehnula. Byl to nejděsivější den v celém roce, když nepočítám zubaře. Ale nebýt tohoto dne, byla bych ochuzená o takové úžasné zážitky, na které teď můžu s radostí vzpomínat.

Trochu se bojím, že moje děti už nic takového nezažijí a budou jen vyděšeně zírat, když jim s manželem budeme popisovat: "Jak to bývalo, když my jsme byli malí...".

Jedním z důvodů, proč se tyto tradice vytrácejí bude možná to, že si je rušíme převážně sami.

Dříve se rodiče těšili, až Mikuláš pohrozí dětem, že musejí být hodnější, poslouchat rodiče, hezky se modlit, a že si čert letos ty nehodné děti do pekla ještě nevezme, ale jednoho pro jistotu nechá za komínem, aby hlídal a sledoval, jestli jsou děti hodné, či nikoliv. A pak, alespoň týden po tomto svátku, byly děti možná trochu hodnější a sekaly dobrotu.

Dnes se ani Mikuláš nepouští do domu a postává někde mezi dveřmi v průvanu, natož pak čerti. A dětem, i když zlobili, donese plné tašky drahých dárků. Mikuláš ztrácí přirozenou autoritu a čerti respekt. Děti se nemají proč bát a často bývají drzé i na samotného svatého Mikuláše. Pak není divu, že mladí kluci nechtějí chodit "za čerty a Mikuláše", protože je nikdo na děti nepustí. Nesmí dát nikoho ani do pytle a vynést za roh domu, nesmí dětem vlastně ani pohrozit vidlemi nebo je poplácat po zadku za to, že zlobily.

 

A tak mě zajímá, jestli je to tak jenom u nás.

 

Možná, až to budu mít aplikovat na své děti, budu skeptičtější a plná obav, aby to nepřineslo nějaké špatné zážitky, a taky nám Mikuláš raději nechá nějaký dárek jen za dveřmi. Ale já kvůli čertům žádným traumatem z dětství netrpím.

 

 

(Popisuju, jak to chodí u nás na vesnici, ale nevím jak svátek sv. Mikuláše probíhá třeba ve větších městech.)