Pro přečtení si doporučuji udělat čas, je to delší.

 

1. zastavení - POKORA

Ježíši, ty jsi se v potu krve modlil ke svému Otci: "Je-li to možné, ať mne mine tento kalich, avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš!" Ty Posloucháš svého otce a z lásky ke mně se necháváš soudit. Mohl jsi V Getsemane Otci říct, že takovou potupu nepřijmeš, ale ty jsi v pokoře přijal svůj úkol a nechal ses odsoudit. Pilátam - králem, který tobě nesahá ani po paty. A to vše z lásky ke mně.

Odpusť, Pane, že někdy vůbec nevím, co to je pokora. Když mi vlastní rodiče něco přikazují, vzpupně se bouřím, místo toho, abych z lásky k tobě, byl poslušný. Odevzdávám ti tuto moji slabost a prosím, dej mi dar ctnosti - pokory.

2. zastavení - POMOC

Ježíši, znovu se necháváš pokořit. Trpíš! Vojáci ti nasadili na hlavu trnovou korunu, pobili tě a ještě ti s výsměchem pokládají na ramena kříž. A ty přijímáš! Neseš kříž za nás za všechny! A já? Jsem pořád stejný. Chci být svobodný, bez starostí, trápení a problémů - nechci nést žádný kříž! Když nesu sebou nějaké břemeno, snažím se ho co nejrychleji zbavit. Vyhledávám situace a čekám na chvíli, kdy břemeno odhodit - hodit na někoho jiného.

Odpusť, Pane, že myslím, jen na své blaho a nevidím, kolik lidí v mém okolí potřebuje právě moji pomoc. Odevzdávám ti tuto moji slabost. Dej mi, Pane, ctnost - dar pomoci.

3. zastavení - PRAVDA

Ježíši, potupený jsi na sebe vzal kříž a vycházíš na svou křížovou cestu. Necháváš na sebe plivat, lidé, kteří tě ještě včera měli za krále, dnes se ti posmívají, přejí ti smrt a srážejí tě k zemi. Bůh ti ale dává sílu a ty jdeš dál. Vidíš jak jsem hříšný? Stydím se před tebou. Mnohdy se i já chovám jako ten šílený dav. Na druhé se dívám povýšeně, často se přetvařuji, abych se zalíbil všem, posmívám se druhým a slabší svými urážkami srážím k zemi. A někdy si ani neuvědomuju, jak oni trpí.

Odevzdávám tuto moji slabost do tvých rukou. Očisti mě od tohoto hříchu a dej mi ctnost - pravdu.

4. zastavení - ÚCTA

Ježíši, jdeš svou cestu. Najednou potkáváš svou maminku, neposkvrněnou ženu, která tě odkojila, vychovala. Šla s tebou celým tvým životem a jde s tebou i teď, tvojí poslední cestou - cestou na kříž. Její oči se střetávají s tvými. V jednom okamžiku se ti vracejí myšlenky krásného dětství z Nazareta. Její oči plné slz a čisté srdce svírají neuvěřitelnou bolest. Bolest matky, která vidí trpět své dítě trpět. A jak já se někdy chovám ke svým rodičům. Jenom se hádám, jsem drzý a před kamarády o svých rodičích mluvím bez úcty, jako by byli cizí.

Odpusť, Pane, že jim někdy křivdím a dělám naschvál vždycky všechno opačně. Vzdoruji, i když oni to se mnou myslí dobře. Dej mi dar ctnosti - úctu a poslušnost.

5. zastavení - OBĚŤ

Ježíši, Šimon se vrací z daleké cesty, unavený, vyčerpaný. A vojáci ho ještě nutí, aby nesl tvůj kříž. Šimon sice nechce, má toho už dost, ale mu tě líto a tak bere na ramena tu tíhu. V tu chvíli i mu je slíbeno Boží království - jeho život se mění. Pane, trochu se podobám Šimonovi, myslím často je na sebe. Pomoc druhým je pro mě jen obtíží. Musím se moc a moc přemáhat, abych vydal nějakou oběť. Dobrovolně dělám jen věci, které jsou pro mě přínosem. Nedokážu se sám obětovat, aniž bych od druhých něco čekával. Jsem sobec.

Pane, děj, ať vidím potřeby druhých, dokážu se obětovat a nemyslím stále na to své "já"! Odevzdávám ti tyto moje slabosti, dej mi dar - ctnost - umět se obětovat.

6. zastavení - ODVAHA

Ježíši, před sebou máš ještě velký kus cesty, potíš se krví a v tom i přes zákazy vojáků k tobě přichází statečná silná žena a nabízí ti, aby sis setřel pot z obličeje. Ty přijímáš její roušku a Veronice ji za její odvahu vracíš s obtiskem tvé tváře. Veronice tě muselo být líto, ale jistě měla v srdci radost, žes jí prokázal tak velkou milost - tvou pravou tvář. A já Pane někdy nosím masku. Hraji si na něco, co nejsem. Hraji si na silného vyrovnaného člověka a ve zkutečnosti jsem pravý opak. Potřeboval bych taky takovou Veroniku, která by přišla a smyla mi z obličeje přetvářku a nalezla mou pravou tvář.

Dej mi, prosím, ctnost - odvahu, abych dokázal odhodit tu masku a mohl být sám sebou.

7. zastavení - VŮLE

Ježíši, zase tě potupa sráží k zemi. Na cestě je mnoho ostrých kamenů, jdeš bosí, se zraněnýma nohama. Padáš! Řekni mi, kde bereš tu sílu znovu vstát? Ležíš, dýcháš prach, kříž tě utlačuje k zemi. A přece to nevzdáváš. Tvůj Otec tě podpírá. Taky já občas zakopávám o malé kameny, ale někdy se zdá, že jsou větší než já sám. Mám pocit, že už nemůžu dál, že na mě spadla celá lavina. Jsem zraněn. Ty mě však podpíráš, ale já nemám vůli se zvednout a pokračovat. Pokračovat žít - dál tento život.

Odevzdávám se tobě, odevzdávám ti tuto slabost a prosím, dej mi ctnost - ať mám pevnou vůli.

8. zastavení - NADĚJE

Ježíši, blížíš se ke Kalvárii. Potkáváš, ženy, které tě neodsuzují, naopak, litují tě. Ty je však napomínáš: "Nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a svými dětmi!" Jaká asi musela být reakce těchto jeruzalémských žen, když jsi jim toto řekl? Ne, ty ženy nechápali. Pochopili tvoje slova, až jsi třetí den vyšel z hrobu. Protože plakat nad tebou nemělo žádný smysl. Vždyť tys nezemřel. A co dělám já? Někdy končím věci nezačaté, protože myslím, že to nemá cenu. Má naděje končí hned na prvním nevydařeném kroku. Pak když však vytrvám, vidím, jak velká krásná věc se stala z té malé nezačaté.

Prosím, Pane, ať mám stále čem věřit, i když někdy se to zdá u konce. Dej mi, Pane, ctnost - naději, která neumírá.

9. zastavení - SÍLA

Ježíši, další nečekaný pád. Stojíš těsně před cílem a znovu padáš. Všichni už myslí, že je konec. Vykrvácený se válíš po špinavé zemi pod křížem. Už ani vojáci tě nebijí, vidí, že už máš dost. Ale ty? Bereš poslední zbytky sil, zatínáš zuby, stojí tě to velkou námahu, ale vstáváš, bereš kříž a jdeš. Všichni jsou udiveni, jakou máš v sobě sílu. Když na mě pokládáš nějaký kříž, často myslím že to je nad mé síly a vyčítám ti, že na mě dáváš tíhu, kterou neunesu. Na druhou stranu však sám dobře vím, že ty mi nikdy nenakládáš víc, než sám unesu. Ne sám - vlastně s tebou, protože ty jsi se mnou i v radosti, i v bolesti a trápení.

Odevzdávám ti, Pane, své silné i slabé chvíle. Prosím tě, abych vždy měl dostatek sil se zvednout i v té nejtěžší chvíli. Dej mi dar síly - ctnost.

10. zastavení - TRPĚLIVOST

Ježíši, přicházíš na Golgotu. Vojáci z tebe ztrhávají tvé šaty. Berou ti to polesní, co máš. Vzali ti všechno a i tvé roucho si s výsměchem rozdělují mezi sebe. Stojíš skoro nahý před křížem a čekáš na svou smrt. Přeješ si, aby už to bylo za tebou. Ale je na tobě něco zvláštního. Nevzpouzíš se, nekřičíš. Stojíš mlčky a čekáš. Dokážu já vůbec čekat? NE! Chci vždycky všechno. A když to nemám - vybuřuji. Nedokážu být dost trpělivý. Nedokážu mlčky stát a čekat. Čekat, až zasáhne tvá ruka. Myslím si, že vždy vím, co je pro mě dobré. Nedokážu se zcela odevzdat do tvých rukou.

Pane, jsem slabý, odevzdávám ti alespoň tuto slabost. Nauč mě ctnosti - trpělivosti, abych dokázal čekat, protože někdy je to opravdu důležité.

11. zastavení - CIT

Ježíši, položili tě na kříž! Do rukou a do nohou ti surově natloukají hřebíky. Krev stříká na všechny. Nikdo si nedokáže ani představit, jak velkou bolest snášíš. A vojáci nemají ani kousek citu. S chladným výrazem na tváři vztyčují kříž s tvým tělem. Vykopali díru, jako když se sází strom. Netušili, že zasazují strom života. A moje tvář? Stydím se, jak je někdy zatvrzelá, chladná. Často nedokážu vyjádřit své city. Jsem tvrdý k sobě i k ostatním, jen aby na mě nikdo nic nepoznal. Uvnitř jsem ale slabý a potřeboval bych, aby mě alespoň někdo objal. Sám to ale udělat neumím.

Dej mi, Pane, ctnost - cit, aby ve mě lidi neviděli jen tvrdého člověka, ale křehké Boží stvoření.

12. zastavení - ODPUŠTĚNÍ

Ježíši, visíš na kříži jako zločinec mezi dvěma jinými. A stejně všem odpouštíš. Lotrovi po tvém boku říkáš: "Amen, pravím ti, ještě dnes budeš se mnou v ráji." a i nad vojáky a ostatními se slitováváš: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí." Je to směšné, Pane, ty mi odpouštíš a já odpustit nechci. Jsou chvíle, kdy mi lidé ubližují a já jsem plný zlosti a neodpustím.

Prosím tě, abych se naučil ctnosti - odpuštění a nedusil se hněvem a zlostí.

13. zastavení - STATEČNOST

Ježíši, aby toho nebylo málo, vrážejí ti kopí do boku. Potřebují se ujistit, že jsi mrtev. Přichází také Josef z Arimatie a tvé tělo pokládá statečné Marii do klína. Zdá se, že je po všem. Tvá matka tě drží v náručí a je ráda, že už netrpíš. Ano, je to statečná žena. U mě se o statečnosti často nedá ani mluvit. Většinou hážu hlavu do písku. Jsem zbabělec. Radši dělám plno věci jednoduše, než abych musel projít překážkami. A nejlepší je, když přenechám statečnost někomu jinému.

Dej mi dar - ctnost - statečnost, abych nebyl zbabělý, ale vždy udělal krok vpřed.

14. zastavení - LÁSKA

Ježíši, pokládají tě do hrobu. Pro některé je to konec. Někteří doufají, ale neví v co. Čekají, co přijde. Tady končí tvé pozemské putování. Ale pravý život začíná až pak. V skrytu duše i já doufám, že po smrti přijde něco... něco nového. Ale bojím se smrti, proto si musím stále opakovat citát: "Nevezme mě smrt, ale Bůh!" Protože Bůh je láska. A pokud si chci i já najít své místo v tom nebeském, musím tu lásku šířit dál.

Prosím, Pane, ať mám vždy dostatek této ctnosti - lásky, pro všechny, kteří ji potřebují.

Pokud jsi se dostal až sem, děkuji, ale pokládám si i já otázku, kam tyto ctnosti spějí.... a odpověď je: k jedné velké ctnosti - DOKONALOSTI, která nás přivádí do Božího království.

CTNOST JE ČLOVĚK DOBRÝ!