Janka stage

Můj děda nebojoval většinu svého života proti totalitě a nebyl 11 let odsouzený a vězněný v táborech nucených prací proto, aby se po 30 letech svobody dostaly jeho děti, vnoučata a pravnoučata do další totalitní doby. A já se chci rvát a bojovat. Udělat vše, co bude v mých silách, abych tomu zabránila.

Můj táta nám někdy vyprávěl, jak se ve škole museli učit komunistickou nauku a propagandu a účastnit se různých komunistických akcí s vyšším cílem. A jak jeho otec, můj děda, dělal všecko pro to, aby tomu zabránil. Aby se z jeho dětí nestali soudruzi mířící „kupředu za dalšími úspěchy při budování vyspělé socialistické společnosti“ a bojující za „antiimperialistickou solidaritu, mír a přátelství“.

A já netušila, že se budu jednou cítit podobně jako on. Nikdy jsem nechtěla zažívat podobnou diskriminaci a utlačování, které jsem, díky Bohu, nezažila, jen o tom často slyšela. A budu dělat všechno proto, aby se to nestalo, protože….

Ráno jsem dovedla syna do školky a všimla si nástěnky, kterou mají na chodbě vedle jídelny. Visel tam polonahý člověk (ne, nebyl to Ježíš) a nad ním velkými písmeny „NAŠE TĚLO A ZDRAVÍ“. Z obou stran človíčka byla básnička pro děti. Vlevo s názvem RUCE a vpravo báseň nesoucí název ROUŠKA.

„Rozhlédni se kolem sebe, dneska každý roušku má, 

jejich rouška chrání tebe, ostatní zas chráním já. 

Až ten virus zdoláme, ruce si zas podáme. 

Zavoláme z plných plic: Hurá! Virus už je pryč!“

Byla jsem dost vykolejená z toho, co vidím. Doma jsem vysvětlila synovi, že až se zase budou tuto básničku učit, že on se ji učit nemusí. Ptal se proč. A já mu vysvětlila, že to, aby byl zdravý mu nezajistí žádná rouška, ale úplně jiné věci. Prostě, protože to je blbost.

A dost mi vadí, že se malým dětem vtlouká do hlavy, že zdraví je spojeno s rouškou. Ruce a rouška. Žádný pohyb, vyvážená strava, spánek nebo vitamíny. Jenom ruce a rouška, tečka. Nebo a Tečka.

Kdyby na nástěnce viselo Aktuální vládní opatření v básničkách, tak ať. Chápu, že i škola je instituce, která se musí podřizovat různým nařízením. Ale aby někdo děti učil, že nosit roušku je normální, protože ji nosí všichni, to už je příliš. Nevím, z jakého přesvědčení nebo propagandy se toto děti učí ve školách, ale naše rodina to podporovat nebude.

Nejsem žádný antivaxer nebo jak je to oblíbené označení, nenavádím lidi, aby se neočkovali, ani neodsuzuji ty, kteří se naočkovat nechali. Jen bych ráda, aby ta ohleduplnost, o kterou se dnes každý opírá, byla na obou stranách.

Co pamatuju, nikdy jsem se nestyděla za svou církev. Bylo, a je mnoho chvil, kdy se mi nelíbí jednání církve, kdy mám jiný názor na věc, kdy nerozumím různým postojům a rozhodnutím našich církevních představitelů. Ale dnes, dnes se za naši církev bohužel stydím. Stydím se opravdu moc.

Za to, jak ti, kteří mají učit Ježíšově lásce, napomáhají rozkolu. Podporují nenávist a rozdělují společnost něčím tak osobním. Nabádáním k očkování proti covidu. Proč? Děláte to sami od sebe nebo vám to řekli jiní? (Srov. Jan 18;24)

Proč se k něčemu takovému církev staví jednostranně? Neuškodí to právě jí?

Tím nabádáním křesťanů dělat z neočkovaných lidí nezodpovědné hlupáky a podporovat rozdělení rodin, společenství, farností, církevních obcí? Tím oháněním se křesťanskou láskou, jakoby neočkovaný lásku neměl. Neměla by být právě církev tím, kdo sjednocuje? Nejsme jen pošetilci a pokrytci, když se obracíme k Bohu s prosbou za jednotu? Jak se máme bavit o společné cestě, naslouchání druhým, rozlišování? Jak vést dialog v církvi a ve společnosti, když se vzájemně nerespektujeme? Není celý ten synodální proces jen pouhým pokrytectvím?

Zdá se mi to jako zlý sen, kdy pomalu, ale jistě kráčíme k další totalitě a církev přidává ruku k dílu.

Chtěla bych se probudit a říct: „Díky Hospodine, díky za to, že se na sebe můžeme usmát a podat si ruce, obejmout se a navzájem se sebe neštítit. Nezahlédat na sousedy, na spolucestující v autobuse, na spolufarníky v kostele… Díky, že zde můžeme žít a umírat v jednotě, vzájemném respektu. Že Tvé vítězství vládne nad strachem celého světa. Že Ty jsi Pánem a Králem nad vším.“

Mohu jen říct: „Díky Hospodine za to, že ještě dnes mi dáváš příležitost se nadechnout a ve vší zodpovědnosti se svobodně rozhodnout… “ 

Vím, že některé tento článek nadzvedne ze židle, někoho možná nadchne, někdo se pousměje, jiný naštve. Než ale budeme soudit a prosazovat tu svoji pravdu, zamysleme se, jak konkrétně já můžu přispět k jednotě a vzájemnému respektu.

Jak se postavit strachu, který nás pohlcuje. Jak situaci nezlehčovat, ale zároveň se jí nenechat pohltit.

Učme se to všichni, včetně mě samotné.