Psáno dávno, upraveno začátkem července, ale zveřejněno až nyní, no co už :D

 

Začíná doba dovolených a vzhledem k momentálně vysoké hladině vodních toků se můžete inspirovat naší minulou "dovolenou", která dlouho čekala v rozepsaných. Asi rok :D

Nejsme úplně cestovatelská rodina, takže raději objevujeme krásy přírody naší republiky, než najezdit tisíce kilometrů a válet se týden u moře. No dobře, klidně bych se válela u moře, ale nejsou na to money, ale nezoufáme si. Máme rádi kempování, takže naše dovolená vypadala velmi jednoduše. Říkám tomu nízko-nákladová dovolená. Pro představu: kemp, stan, spacák, ešus a rozkládací židle. 

Jeli jsme pouze 130 km do krásného Litovelského Pomoraví. Toto místo jsme si vybrali z jednoduchého důvodu. Rádi s manželem sjíždíme řeky a řekli jsme si, že náš tříletý junior je už dost zralý na to, aby to vyzkoušel s námi. Jediný problém ale v tomto období sucha je, že v celé republice v onu dobu byli sjízdné asi tři řeky. Vltava, Morava a ještě nějaká na severu Čech. Vltavu jsme jeli před 4 lety a byl to zážitek. Samej volej a stotisíc lidí na metr čtvereční. Zkušenost dobrá, ale díky, už nechci. Nabízela se tedy Morava. Taky volej, ale hlavně klid.

Odjížděli jsme tedy v neděli hned po ranní mši a v odpoledních hodinách dorazili do Litovle. Pro ubytování jsme dali přednost vodáckému kempu přímo na pokraji města. Výhodou bylo zázemí pro rodiny s dětmi, dětské hřiště, noční klid a dětské vybavení do lodi.

Trochu odbočím. Zjistila jsem, že nejlepší den odjezdu je neděle dopoledne. Po sobotě je všechno uklizené, oběd nevařím, zastavujeme se cestou na jídlo. Ten pocit, když se z dovolené vrátíte domů a čeká vás vygruntovaný dům, je k nezaplacení. Mnohé ženy mi snad dají za pravdu. Chápu ale, že chlapi nad tímto jen nechápavě kroutí hlavou :D 

První den jsme postavili stan, vybalili věci a udělali průzkum městem. V Litovli je moc hezké náměstí s velkou radnicí a věží, kde jsme se nakonec nedostali, ale musí odtud být hezký výhled. Našli jsme také Muzeum harmonik, které jsme další den ráno navštívili. Je to největší muzeum harmonik ve střední Evropě a k vidění je bezmála 300 kusů různých nástrojů tohoto druhu. Bylo to hezké, protože sbírku vlastní takový sedmdesátiletý dědoušek doma v podkroví a byl moc rád, že jsme ho navštívili.

Kolem poledne jsme si vypůjčili nafukovací loď pro tři. I když jsme se dost nadřeli, pro začátek ve třech, vlastně ve čtyřech to byla ideální loď. Pluli jsme z Litovle do Hynkova, nějakých 11 km po vodě, v oblasti CHKO, která je do konce července uzavřená. Voda je sice více olejovitá, ale o zábavu v této oblasti máte postaráno. Díky ochráncům přírody je v této oblasti nehnuto prstem. Popadané stromy napříč řekou nikdo neuklízí a jsou ponechány osudu a místním bobrům. Také po celé trase je zakázáno táboření a vlastně z lodi ani není kde vystoupit. Jeli jsme tedy 4 hodiny čistého času bez větší přestávky s dítětem, které asi tak tři hodiny z toho řvalo a nechtělo si do vody namočit ani nohu. Ale na konci už se mu to docela líbilo :-). V Hynkově nás vyzvedla druhá půlka posádky, co za námi přijela kempovat.

Další den byl ve znamení katastrof. Třetí den dopoledne jsme se celá parta rozhodli jet vrchní trasu z Mohelnice do Litovle. Mělo to být něco kolem 15 kilometrů po vodě. Než jsme se vyhoupli ze spacáků a dojeli do Mohelnice bylo poledne. Vyjeli jsme na jedné nafukovačce a dvou plastových kánoí. Za Mohelnicí jsou tak 100 metrů dlouhé krásné peřeje a vy doufáte, že nikdy neskončí. Nebyl to tedy uplně ideální začátek pro vodáky začátečníky na plastu, takže se jedna posádka hned dvakrát "udělala". Pak jsme museli lodě odstavit a chytat převrácené lodě, barely, boty a pádla.V ten okamžik jeden z naší party zavadil rukou o kšiltovku, která zavadila o brýle. Ty se odrazily od pádla a skončily v peřejích. Ono by to nebyl zas takový problém, kdyby neměl 4 dioptrie. Viděl si nejdál na nohy a náhradní samozřejmě neměl. A tak jsme lodě neodstavily jen na chvilku, ale na dobré tři hodiny. Mezitím začínalo pršet. Dotyčný musel s řidičem pěšky k autu a po celé Mohelnici sháněli brýle. Nakonec přijeli s jednorázovými čočkami z drogerie a brejloun si je hodinu a půl strkal do očí :D Pak jsme teda vyjeli a vtipné bylo to, že za první zatáčkou peřeje končily a my se plahočili dobré tři hodiny do tábořiště Nové Mlýny. Tam naše výprava skončila, protože do kempu bychom to po vodě už do tmy nestihli.

Taxíkem jsme se dostali zpět do kempu, ale v Mohelnici zůstalo jedno z našich aut, pro které se muselo zajet. Po cestě zpátky skončil manžel i s autem v lánu kukuřice kvůli defektu na pravém předním kole. Díky Bohu v protisměru nic nejelo, na pokraji cesty nestál žádný strom a manžel je tak šikovný, že si v dešti mezi kukuřicí našel šrouby, namontoval rezervu a dokázal se vrátit i s autem do kempu. Ale málem jsme domů jeli tím splašeným vlakem.

No a proč se naše dovolená vlastně jmenovala Splašený vlak? Litovel je krásné město. Opravdu moc se nám tam líbilo. Ale má jednu vadu na kráse a kvůli tomu bych tam bydlet opravdu nechtěla. Přes Litovel jezdí osobní vlaky. Takové ty malé regionální motorové žluté vlaky. A asi je nějak zákonem dané, že na přejezdech bez závor, světel a jiného značení musí vlak troubit, aby na sebe upozornil. Ano, v Litovli je několik takových přejezdů. Vlaky tam troubí snad každých deset minut ve dne i v noci. A náš kemp se nacházel přesně 200 metrů od jednoho z těchto přejezdů a očividně si to troubení strojvedoucí velmi užíval.

Takže až pojedeme příště zase na vodu, tak kempovat v dostatečně bezpečné vzdálenosti od kolejí.