Někde jsem četla, že by si každá rodina měla vytvořit vlastní tradice, třeba různě převzaté z vlastních rodin, či úplně nové. Prostě něco, co bude "naše". Vánoční tradice se u nás vytvořily tak nějak sami, každý ví, že jsou to přece kapří svátky :-) Ale Velikonoce jsme zatím úplně tradičně neprožívali. Před lety, v roce 2015, jsme měli o Velikonocích plnou hlavu svatebních příprav. Rok poté (2016) jsme místo radostných zpěvů Aleluja smutně truchlili. Další rok (2017) už nás bylo o jednoho víc a já byla na hranici poporodních depresí, takže si ty Velikonoce vůbec nepamatuju. Čtvrtý rok (2018) jsme tyto svátky (ne)prožívali u mých rodičů, unavení z vázání stropní výztuže. Minulé Velikonoce (2019) už jsme provizorně slavili v novém. A letos (2020), už ve čtyřech, jsme se zaměřili více na vlastní prožívání Velikonoc. Pomohl k tomu i fakt, že kvůli pandemii jsme mohli svátky prožívat pouze v rodinném kruhu, bez slavení eucharistie a přítomnosti farního společenství. A tak, i když jsem váhala, jestli se pouštět do nějakých aktivit, nám Hospodin dopřál prožívat ty nejdůležitější dny takto.

 

Vymysleli jsme si "poslední" večeři, kterou si připomínáme děj Zeleného čtvrtku. Pečené drůbeží maso s kostí dle chuti a možností, kořeněné sušenými bylinkami, zeleninový salát, chlebové placky a hrozny. K tomu červené víno, pro děti hroznová šťáva. večeřeli jsme se západem slunce.

Já: "Vaši, poď, už bude ta poslední večeřa." V: "Mami, to už jako nebudeme nikdy večeřat?"

Po večeři jsme si četli čtvrteční texty z písma a pak jsme si vzájemně umývali nohy. Následovala mše online. Měla jsem v plánu ještě modlitbu v Getsemanech s kytarou a písněmi Zůstaňte zde...., ale i tato modlitba byla online z našeho kostela, tak jsme si jen rozsvítili svíčku a z pokojových kytek vytvořili atmosféru zahrady :D

 

Velký pátek se nesl ve znamení kříže... jak jinak. Dopoledne dostal syn svůj první "křivák" a vyřezávali jsme z větiček křížky, abychom vytvořili pravou Kalvárii. Posloužil nám k tomu nevyužitý květináč plný hlíny a trochou zrní, co babi dává slepicám.

Odpoledne jsme z půdy vynesli velký prej vzácný kříž, jehož historii si nepamatuju a kolem naší zahrady si společnou křížovou cestou připomněli událost velkého pátku. A v podvečer, po online obřadech, jsme se vydali do dědiny uctít čtveřici místních křížů a zapálit u nich svíčky.  

V: "Tati, poď už. Idem si hrát na tu křížovů cestu."

Na bílou sobotu jsme sundali z kříže fialovou stuhu a vytvořili z barevných kamenů (z dřívějšího karanténího domácího tvoření) Boží hrob. Po večerní vigilii, kdy děti už spaly, jsme s manželem oslavili zmrtvýchvstání Krista dobrým vínem a obloženýma chlebíčkama :-). Při snídani na Velikonoční neděli na nás hleděl černý beránek z Lidlu, odkryli jsme hrob, a ve Velikonočním týdnu nám na Kalvárii vyrašil konečně nový Život. (Příště by to osení chtělo zasadit o pár dní dříve).

Já teda na takovéto tvoření a aktivity vůbec nejsem, ale když jsem viděla, jak náš téměř čtyřletý syn měl ze všech těchto aktivit velkou radost a šlo vidět, že to opravdu prožíval a my s ním, měla jsem radost. Mělo to smysl. A prožili jsme i v době izolace krásné společné a hlavně požehnané Velikonoce.

 

(Proč mně signály vždycky zprasí takové krásné kvalitní fotky nevím, ale nemám dostatek nervů se tomu pořád věnovat.)