Naši kněží nás v době karantény vyzývají, abychom jim napsali, jak prožíváme křesťanský život v rodině během izolace. Tohle svědectví jsem jim poskytla a ráda se podělím i s vámi.


Zdravíčko na faru,

Hele, chtěli jste, abychom vám psali, jak prožíváme víru v rodinném kruhu. Chtěli jste svědectví, tak tady ho máte. 

V rodině se spolu moc nemodlíme (jen krátce s dětmi večer), a všude na internetu na mě vyskakuje, jak máme prožívat víru v rodině, vymýšlet různé aktivity pro rodinnou církev. Takže jako „aktivní matka“ pohlcená všemi výzvami a radami, jak to všechno správně prožívat, jsem vymyslela, že na Květnou neděli dopoledne půjdeme společně na vycházku natrhat „kočičky“. Samozřejmě jsme to nestihli přede mší, ale vyrazili až před obědem. No, odcházeli jsme na*ranní už z domu. 

 

Manžel se ptal, jestli může jít v montérkách. Můj nechutný pohled mluvil za vše. „V neděli, v montérkách, vážně?“ Tak jsme vyrazili mírně podráždění oba dva. Jedno dítě chtělo za každou cenu jet na kole, druhé se v nosítku vzpouzelo, sotva jsme za sebou zavřeli dveře. Doslova řvalo celou cestu. Našli jsme už dost odkvetené vysoké stromy, načež manžel si neodpustil rýpnutí: „No v těchto kalhotách tam nepolezu, že jo.“ Ve mně to vřelo tím víc, čím víc ten malý kojenec řval, takže jsem se v půlce cesty otočila, že to jako balím, a dál s tím děckem nejdu. Vzápětí začal řvát i ten malý cyklista, protože mu odcházela maminka a bez ní přece nevydrží ani minutu. Takže náš výlet skončil tím, že jsem na*raně šlapala přes pole s jedním dítětem v podpaží a druhým, tři metry zpět vzlykajícím: „Maminko, zpomal.“ Tatínka jsme nechali napospas kočičkám. 

 

Doma mi při kojení stékaly slzy po tváři z toho, jak ze sebe dělám aktivistku a snažím se, abychom Velikonoční svátky prožívali v rodinném kruhu, naštvaná sama na sebe. Ale nebojte, nakonec všechno dobře dopadlo. Cyklista po příchodu domů přesedlal na písek a spokojeně si hrál. Mimino usnulo u mléka, a tatínek vítězoslavně přinesl pár větviček kočiček a kytičku pro smutnou a mírně naprdlou maminu. A všechno bylo v pořádku. Večer už jsme se tomu u grilování jenom smáli. Ale jestli v nějakých aktivitách pokračovat i při Velikonočním triduu, to velice váhám. :-))


A tak pro všechny, kteří myslí, že musí dělat něco víc.... Ne, nemusíme dělat o nic víc než to, co děláváme běžně. Někdo prostě tvoří s dětmi velikonoční atmosféru, jiný má plno práce na zahradě, a další je rád, že vůbec dýchá. Karanténa není boj o to, kdo bude mít větší výkon. Tohle není doba srovnávání, tak se nenechme pohltit pocity, které nám média nebo jiní lidé podsouvají.