Když se nám narodilo první miminko, a my s překvapením zjistili, že je to kluk jak buk, spadl mi tak trochu kámen ze srdce. Přiznejme si, chlapi jsou prostě jednodušší stvoření. Tak jsem nějak při druhém těhotenství ve skrytu duše doufala, že to bude zase kluk. Ne, že bychom holku nechtěli, ale ta jednoduchost mě lákala. I praktické mi to přišlo, podědí oblečení, budou to parťáci....


A najednou je tu. Bez pindíka! Holka jak lusk! A ve mně se mísí radost s obavami. 

S ženskýma jsem to nikdy neuměla. Vyrůstala jsem téměř mezi samými bratranci. Na střední jsme měli převahu kluků na celé škole, i proto jsem si stavárnu vybrala. V práci jsem byla denně mezi chlapama na stavbách. Moje věrná parta kamarádů byli zase samí kluci. (A aktuálně jsem se minulý rok dostala do obecní rady s kým? No, spolu se čtyřmi chlapy.) A mě v tom bylo dobře. Při větší koncentraci ženských pohromadě mi bylo prostě fyzicky nevolno. Samozřejmě mám i dobré kamarádky, ale prostě na nějaký "babinec" mě neužije.

No, a najednou tu jednu držím v náručí. Má sotva 3,5 kila a dívá se mi do očí tak oddaně. Mám obavu, abych to zvládla. Bojím se, že jí nedokážu dát to, co holka od mámy potřebuje. A tak čelím nové výzvě. Bude nejen vzhledem, ale i povahou po mámě? Bude mít ráda pivo, montérky a ruce od malty? Bude mít kolem sebe celý život samé chlapy? Nebo z ní udělá kmotřenka "správnou ženskou", jak prohlásila? S botama na podpatcích a kabelkou v ruce? Dokážu jí předat správné hodnoty a probudit v ní její ženství? Tuším, že to bude obtížné. Teda aspoň pro mě jo. 


Otázka do placu: Mají takové pochybnosti někdy i otcové, když se jim narodí syn?


Na mateřství se nejde připravit. Je to už více než 3,5 roku , co jsem se stala Poprvé mámou. Člověk má naivní představy, a i když ví, že to nebude vždy růžové, stejně ho realita zaskočí. V dnešní době instagramu vidíme jenom to dokonalé. Nikdo se nechlubí fotkami vytahaného břicha plného strií. Nikdo nevystavuje své přednosti v tričku mokrém od mateřského mléka. Nikdo si nedělá selfie s kruhy pod očima po probdělé noci. Nikdo nám neřekne, jaký budeme mít porod, jestli bude naše dítě uřvané, spavé, kontaktní, náročné, ublinkané,... Prostě to najednou zažíváme na vlastní kůži. Já osobně s vidinou, že ten malý vetřelec (jak jsem jí v těhotenství říkala) snad brzo vyroste, a co nevidět mu budou aspoň dva roky.

A tak s Boží pomocí vzhůru do další etapy mateřství.