Začíná opět doba postní. Vnímám v této době každoroční bilancování. Někdy, zdá se, je pro mě doba půstu něco jako Nový rok. Nové předsevzetí, nové odhodlání. Bilancuji a mé myšlenky směřují k tomu, kam se za ten rok posunul můj duchovní život. Vztah mezi Bohem a mnou. Jestli jsem zklamala a vracím se spíše k bodu mrazu nebo vytrvala a šlapem spolu opačným směrem.

Vyvstávají otazníky, co obětovat v letošním půstu, aby Velikonoce byli opravdu vzkříšením. Jak to prožít, a ne přežít. S jakým předsevzetím jít do dalšího roku. A pak taky obava z toho, či zklamu nebo vytrvám. Moc otázek najednou.

Už si nevybavuju, jak to bylo loni, ale vyvrcholilo to něčím, na co nerada vzpomínám, a jak bych opravdu další Velikonoce v realitě vnímat nechtěla.

Baví se Hospodin na těmi našimi každoročními předsevzetími a odříkáním? Někdy by neškodila osobní statistika, třeba za posledních 10 let. S jakým úmyslem jsme do postní doby šli, Jak to nakonec dopadlo a K čemu/jestli nás to někam posunulo. Asi bychom se často bavili sami nad sebou.

Mám dojem, že čím je člověk starší, tím si dává jednodušší úkoly. Protože někdy jeden zvládnutý úkol je obrovský krok dopředu ke spáse. A tak bilancuju a přemýšlím, co mi v uplynulém roce dělalo problémy, do čeho se mi nechtělo a naopak, co jsem zvádla i s překážkami, či jestli jsem dobře nakládala se svými hřivnami. Celá postní doba je jakýsi proces svátosti smíření, kterým by to mělo vrcholit.

 

Do nového domu vybíráme s manželem kříž na stěnu. Malý nebo velký? Lehký nebo těžký? Křehký nebo pevný? V životě si ale vlastní kříže většinou nevybíráme. Často neznáme důvod ani původ a je nám hozen na ramena. Je jen na nás, jestli se ho budeme chtít zbavit nebo pod jeho tíhou padneme a vzdáme to nebo ho pokorně přijmeme a poneseme. Každý náš kříž má svou křížovou cestu, ve které na nás čekají rúzné Marie, Veroniky a Šimonové, ale také různé pády. Hlavní ale je, co nalezneme na konci každé cesty.

 

(Zdroj: http://www.musinsky.sk/)

 

Krásnou a s Bohem prožívanou dobu půstu

Jankac