Nemám sílu na advent...

...a to z několika různých důvodů.


Už rok bydlíme u rodičů a přitom rekonstrujeme vlastní domek. Jsem moc vděčná za každé hlídání syna, protože denně skáču od domu k domu. Dnes jsem od čtyř hodin nespala a počítala, kolik metrů čtverečních budeme muset koupit podlahy, co kdy objednat a na kdy naplánovat velké brigády. Jsem ráda, že jsme se synem zvládli napéct pár mikulášských perníčků a vytvořit adventní věneček. Mám pocit, že nezvládám vůbec nic. A letos všechny adventní výzvy a kalendáře plné ztišení, vnitřního usebrání se a přípravy na Vánoce, jdou úplně mimo mě. V původním plánu jsme se měli příští týden stěhovat a být na Vánoce ve vlastním. Asi budeme rádi, když to stihneme do konce ledna nebo února. A tak moje myšlenky jsou opravdu někde jinde a vím, že se momentálně nezmůžu na žádné "vypni a zklidni tempo" nebo "zastav se a uvědom si pravou podstatu Vánoc". Jediné, co je v mých silách, je trochu víc mluvit s Hospodinem. Vidět na konci adventní doby malé svraštělé vyhořelé svíčky na adventním věnci jako důkaz toho, že jsme u něj seděli a modlili se. Byli spolu a s Bohem. V Jeho přítomnosti. Vím, že v dnešní době zaměřené na výkon, je to dost málo, ale na víc prostě letos nemám. 


 Druhá věc, která mě letos irituje víc než jiné roky, je doba předbíhání. Vánoční stromy se v každé vesnici rozsvicují začátkem adventu, letos už to někde bylo koncem listopadu. Dnes po cestě z Polska svítilo podél silnic tolik vánočních ozdob. Zdobených stromků, oken, celých domů. Jako bychom už Vánoce slavili. Před pár dny jsem otevřela prosincové číslo městského zpravodaje a všude na mě vyskakovaly pozvánky na Vánoční koncerty, Vánoční setkání, Vánoční představení, Vánoční besídky, Česko zpívá koledy. Co je zarážející, že všechny tyto akce jsou pořádány v adventu!! Před Vánocema!! Vánoční živé betlémy se konají nejpozději 26. prosince, a pak už jakoby Vánoce skončili. A to už ani nerozebírám to, jak nám v obchodech zní koledy už měsíc a vánoční ozdoby, stromky a dárečky na nás hledí z regálu už od října. V dnešní společnosti se klade velký důraz na ČAS, protože je ho pořád málo a všichni se za něčím ženou. Nemáme čas na partnery, na děti, na rodinu, na staré nemocné blízké lidi. Honíme se za kariérou, za penězi, za hmotným majetkem, za vlastním potěšením. Pořád si stěžujeme, že nestíháme a nemáme čas na to a na ono. Ale vlastně si to děláme sami. Sami předbíháme dobu. Je advent a my už máme Vánoce. Jsou Vánoce a my už přemýšlíme nad masopustem. Přichází doba postní a my už řešíme Velikonoce. Máme se radovat z Velikonoc a naše myšlenky směřují kam v létě na dovolenou. A pořád dokola. Už neumíme žít přítomností. Utíkáme z minulosti do budoucnosti. A strašně nás to strhává, aniž si to uvědomujeme. Zastavíme se až s pohledem na své nohy v papírových botách a to už bude pozdě.


A v neposlední řadě si myslím, že doba adventní je doba očekávání a těšení se. Těšení se na Krista. Ale více mám pocit, že pořád, zvlášť v této době se očekává něco od nás. Hlavně po nás křesťanech. Očekává se, že se budeme jasně a svědomitě připravovat na Vánoce a plnit adventní výzvy. Očekává se, že budeme štědří k lidem kolem nás. Očekává se od nás něco většího, přesahujícího obyčejný všední život. A možná si někdo říká, že si to domýšlím. Že se od nás vlastně nic neočekává. Ale zkusme se místo debatování o tom, jak jsem to myslela a vyvracením mého názoru spíše hluboce zamyslet, co společnost nebo rodina nebo naši nejbližší právě od nás očekávají. Od každého z nás se něco očekává. Něco, co je nám krajně nepříjemné a děláme to jen proto, že se to očekává.


 

Nemám sílu na advent... nemám sílu na to, dělat něco jen proto, že se to od mně očekává.

 

Přeju všem mým čtenářům sílu do tohoto adventu a doby Vánoční!