Pokusím se sepsat nějak srozumitelně něco, co mi v hlavě běží už nějakou dobu. Snad to bude dobře napsáno a správně pochopeno. A kdyby něco, tak nic. Diskuze volně povolena za předpokladu úcty ke všem lidem a jejich názorům. Všechny názory vítány. Toto je jen jeden. Ten můj.


 

Dnes je svátek všech svatých. Pozor! VŠECH SVATÝCH! I těch, kteří nejsou svatořečení. Mám pocit, jakoby to byla náhrada za ten ignor většiny svatých. Pořád si připomínáme nějaké svaté. Matku Terezu, Jana Pavla, Dona Boska, Terezii od Kříze, Anežku nebo Václava. Ale předpokládám, že svatých lidí je několikanásobně více než těch svatořečených. A jen abychom si to ujasnili. Bavíme se o svatých zemřelých. Tento článek se netýká svatých žijících, přestože věřím, že je jich taky dost. Ale to by bylo na samostatný článek.

Dospěla jsem k tomu, že by se mi líbila církev bez svatořečených svatých. Nevím, která z církví to tak má, ale přijde mi to u nás takové nespravedlivé. Jedny vyvyšujeme nad jiné. Někdy se mi zdá, že církev svatořečí každého, kdo nechal postavit nějaký kláštěr nebo každého, kdo po smrti své rodiny zasvětil svůj život Bohu a zůstal v nějakém řádu. A nechci tímto článkem nikoho shazovat a zmenšovat jeho svatost. Ale když vidím, jen kolem sebe, kolik lidí musí být teď na věčnosti svatých, a nikdo o nich nepíše knihy a nevyzdvihuje jejich svatost, je mi to vlastně líto.

Dám jeden příklad.

Mám strýce. Zemřel před 2,5 lety, nikdo ho nekanonizoval a krom jeho blízkých o něm vlastně nikdo nic pořádně neví. Přesto si troufám tvrdit, že je svatý a teď sedí po Boží pravici a dívá se na nás, jak tady bojujeme. Směje se s Hospodinem našim plánům, protože ví, jak to skončí. Člověk, který v jednadvaceti letech přišel o oko, o ruce a pár svalů na noze a na břiše. Člověk, který svou nehodu neměl vůbec přežít. Nebo při nejlepším mohl být celý život mrzákem. Člověk, který se z toho dostal a žil dalších třicet tři let plnohodnotný život plný radosti a lásky.

Je to takový můj svatý. Je mi teď docela jedno, kolik lidí, kdy bylo kanonizováno. Nezajímá mě, o kteých z nich se dnes mluví nebo píše. Můj svatý je pro mě příkladem, který přesáhl všechny svatořečené, o kterých jsem kdy slyšela. 

(Zdroj: pixabay.com)

Zrušila bych svatořečení. Nerozumím tomu, proč někdo má být vyzdvihován a jiný ne. Je tolik obyčejných lidí, jejichž život by byl pro nás velkým příkladem. Ale setkávám se s protinázorem, že svatořečení svatí jsou tu pro nás příkladem, inspirací a motivací. Že každého člověka se může dotknout něco jiného, každého může oslovit někdo jiný. Ano, s tím plně souhlasím. Ať se o nich mluví, ať se o nich píše, ať je o nich známo. Ale musí je církev svatořečit? Nevím, kdo to kdy vymyslel, ale k čemu to je?

Je to nutné? Nevede to často k tomu, že si svatořečené svaté pak moc "zbožšťujeme"?

Jakože je stavíme na roveň Bohu či hůř místo Boha?

Že se modlíme více ke svatým místo toho, abychom dokázali upřímně předstoupit před Boha a jeho tvář? 

Nemáme potřebu sami sebe přirovnávat ke svatořečeným svatým?

Jsme zaměřeni na výkon, abychom hlavně něco dokázali a něco po sobě zanechali. Není to i díky tomu, že vidíme příklady v lidech, kteří dokázali velké věci? A ještě jsou za to obdivováni? Mám pocit, že někdy si tu svatost potřebujeme jakoby zasloužit. Je to správně?