A je to tady. Lidé se nudí, a tak vymýšlí blbosti. Začínám se bát, a pokládám si otázku, kam tohle směřuje. Tento článek je trochu přehnaný, uznávám. Vím, že ne všichni to mají tak, jak píšu. V žádném případě nechci házet všechny do jednoho pytle. Nechci nikoho posuzovat nebo odsuzovat. Není mým úkolem se zabývat tím, proč někdo má děti a někdo zvířata. Tato tematika je velice osobní a rozsáhlá, píšu jen svůj náhled. Je to obecná úvaha nad touto problematikou, není nutné si to brát osobně. To jen, aby nedošlo k mejlce.


 

Pár dní zpátky, když jsem hodinu a půl seděla v čekárně u lékaře, jsem pročítala časopisy, které ležely přede mnou na stole. Zaujal mě článek Zvířecích hřbitovů. Ale upřímně, bylo mi z něho tak špatně, že jsem ho ani nedočetla celý.

Opravdu, lidi už neví, co roupama. Přijde mi velmi hloupé kupovat svému mazlíčkovi rakev, místo na hřitově, platit za pomníčky a úctyhodně se loučit se svým zvířátkem. Nejhorší na tom ale je, že pokud to neuděláte, může to být někdy dokonce trestné, když na vás ochránci zvířat vytáhou páky. A tak se pro naše pejsky, kočičky, fretky a křečky konají obřady posledního rozloučení v krematoriu zvířat, aby bylo všchno oukej.

Je zvláštní, že některé zvířata můžeme sami zabíjet a jíst. A takové slepice, prasata, kozy i krávy jsou povážovány za lahůdku. Ale pokud nahlas řeknu, že psí maso je nejlepší pečené na česneku, lidi by mě nejraději ukamenovali pro mou nelidskost. Přitom dřív i u nás, a v některých zemích dodnes je považováno psí maso za jedno z nejchutnějších. Ale trochu začínám rozumět tomu, proč to tak je.

Dnes se na nás valí informace o tom, jak se mladí lidé mají dnes špatně, a že je velmi zlá doba. Že se nemáme divit, proč mnoho mladých párů nemá děti a rodinu. Že nemají žádné sociální zajištění, a pořídit si dítě by bylo velmi riskantní. Sami si to omlouvají tím, že by dítě vůbec neuživili. A proto si často raději pořizují místo dětí mazlíčky. Nejčastěji pejsky. Říkají: "Dnes jsou drahé pozemky, drahé stavební materiály. Drazí řemeslníci, protože je jich nedostatek. Drahé hypotéky." Jenže na druhou stranu jsou to často lidé, kteří se nespokojí s málem, ale jejich představa je doupatrový dům s rozlohou alespoň 170m2. Kuchyň za 150 tisíc, obývák přes půl domu a kolem zámkovou dlažbu a kamenné oplocení. Prostě už se dneska neumíme uskromnit. Je nám zatěžko slevit ze svých nároků, protože reklama se na nás valí. Všichni mají, i my budeme mít. A to všechno na úkor dětí. (Cítím to sama na sobě, když rekonstrujeme domek. I já bych chtěla mít všechno moderní a skvělé, a hlavně hned.) Zvláštní je, že do toho mazlíčka, kterého si pořídíme místo miminka, vrážíme podstatně víc pěněz, takže zas tak bídně na tom nejsme.

Ono je to přirozené, pokud se mladá žena a mladý muž navzájem zamilují a chtějí jít po cestě životem spolu dál. Po čase přichází touha založit rodinu. Ne každému je dáno, ale ne každý se také dokáže novému životu otevřít. A tak plno lidí zahání touhu po miminku pejskem nebo jiným malíčkem. Vytvoří si k němu tak silné pouto, že se začne chovat a mluvit k němu jako k dítěti. A pak nastává ten problém.

Kdyby vám někdo řekl, že nejlepší dětské maso je na grilu (to jsou tvrdá slova, to se nedá poslouchat), tak byste s daným člověkem taky vedly spory a přišlo by vám to nelidské. Samozřejmě. Jenže to samé se děje, když takto mluvíme o psech. Člověk si k němu vytvoří tak silné pouto, že mu pak nedochází, že je to pořád jenom zvíře.

náš mazlíček Basty

Teď to vypadá, že jsem blázen a trochu narušený člověk, že chci jíst psí maso. Amen, pravím vám, měla jsem ho dvakrát, a je výborné. Zároveň ale máme doma krásného rok starého psího mazlíčka, ze kterého jde respekt, ale je hodně společenský a má rád kolem sebe lidi :-) Je to náš mazlíček, ale zároveň je to pořád zvíře. Navíc ještě nemá porážkovou váhu (to jsou ale blbé vtípky, že).

Takže už chápu, že se z milovníků zvířat stávají Ochránci zvířat. Že vymýšlí takové blbosti jako Zvířecí hřbitovy. Ale uvědomme si, že ten pes se o nás ve stáří nepostará. Stonásobně nám nenahradí naši péči úsměvem a slovem "Maminku ád".

Nechme zvířata do guláše a na klobásky a děti do matčiny náruče a otcových dlaní. Někdy prostě stačí se trochu uskromnit a odevzdat celou situaci do Boží náruče a on už se postará. Nenechá nás na holičkách.

Nikdy jsme se neměli lépe než dnes. Máme tolik možností. Můžeme si vybrat zaměstnání, školy, svobodně vycestovat ze země. Máme obchody k prasknutí, kolik se na nás valí zboží všech možných barev a typů. Máme si co obléct, kde se najíst. Máme mír v zemi. Nějak jsem nepostřehla, proč bychom se měli mít zle. Stačí se ohlédnout pár desetiletí zpět nebo se zeptat našich babiček, v jaké době žily ony. Pak bychom se měli stydět už jen za myšlenku dnešní špatné doby.

PS: Osobně vidím původ problému v tom, že se hodně mladých lidí dnes neumí rozhodovat. Dělat svá vlastní rozhodnutí. Ale to už by bylo na další článek, navíc už jsem o tom psala zde.