Viděl, jak po zemi stékají,
kapky deště, všude mlha,
seděl tam a házel do vody,
byl tam sám, a házel kameny.
Čekal tam, každý den, zas a zas,
Na tu, která zastaví ten čas,
aby řekl jí tak rád,
miluji tě, co víc snad.
Hodina – dvanáctá odbila,
tu, kterou čekal, teď stála tam,
řekla mu, že Boha prosila,
by on na ni čekal sám.
A když k němu chtěla jít,
obejmout a štěstí vzít,
voda čirá, dívku stáhla,
a oči její – mlha vzplála.
Mladík její oči viděl,
ztuhnul a co víc mohl říct,
nic – než zase jedno z těl,
spadlo do vody jako list.
Listů už tam nespočetně,
v té tůni větru letně,
ten mladík zaplakal,
chodil k tůni nemeškal.
Jeho milá na dně té,
velké tůně prokleté,
a on u ní každý den,
čekal zpátky na ten sen.
Jednoho dne z žalu svého,
přišel opět k tůni zas,
řek si: co spravedlivého?,
že by u ní měl být včas.
A tak mlha znovu stála,
on s nadějí se vrhnul,
voda mrtvá, jenom vlála,
když se pod hladinu sunul.
To byl vlastně jenom osud,
Že tu tůně měla dosud,
ty dvě těla žalostné,
a dva listy zla nosné.
Komentáře
Četlas v nedávné době Kytici?
Ne. Proč?
Taky mi to úplně připomnělo Erbena.
Jak píše Schalke :)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.