Viděl, jak po zemi stékají,

kapky deště, všude mlha,

seděl tam a házel do vody,

byl tam sám, a házel kameny.

 

Čekal tam, každý den, zas a zas,

Na tu, která zastaví ten čas,

aby řekl jí tak rád,

miluji tě, co víc snad.

 

Hodina – dvanáctá odbila,

tu, kterou čekal, teď stála tam,

řekla mu, že Boha prosila,

by on na ni čekal sám.

 

A když k němu chtěla jít,

obejmout a štěstí vzít,

voda čirá, dívku stáhla,

a oči její – mlha vzplála.

 

Mladík její oči viděl,

ztuhnul a co víc mohl říct,

 nic – než zase jedno z těl,

spadlo do vody jako list.

 

Listů už tam nespočetně,

v té tůni větru letně,

ten mladík zaplakal,

chodil k tůni nemeškal.

 

Jeho milá na dně té,

velké tůně prokleté,

a on u ní každý den,

čekal zpátky na ten sen.

 

Jednoho dne z žalu svého,

přišel opět k tůni zas,

řek si: co spravedlivého?,

že by u ní měl být včas.

 

A tak mlha znovu stála,

on s nadějí se vrhnul,

voda mrtvá, jenom vlála,

když se pod hladinu sunul.

 

To byl vlastně jenom osud,

Že tu tůně měla dosud,

ty dvě těla žalostné,

a dva listy zla nosné.