Už ani nevím, kdo s tím nápadem přišel, ale nějak nám byla vnuknuta myšlenka, podívat se do míst, kde můj děda strávil 12 let v pracovních táborech nucených prací. Na přelomu června a července tohoto roku jsme se s rodinou vydali napříč celou republikou. Z krásného Valašska až do centra dalekých Krušných hor. Na Jáchymovsko do uranových dolů.


 

O tom, že děda byl odsouzen na 20 let za vlastizradu v době, kdy se komunisté dostali k moci, jsem psala ve článku MUKL - muži určení k likvidaci

Od mala jsem o tom jenom slýchávala. Rodiče nám o tom vyprávěli, děda s námi však o životě v lágru nikdy nemluvil. Byli jsme malí a moc jsme tomu nerozumněli. Zemřel, když mi bylo 13 let. Začalo mě to zajímat, až když jsem vyrostla.

Emoce vyplavou na povrch vždy, když na toto téma přijde řeč. Ale, až člověk stojí před šachtou, ve které jeho blízký opravdu byl a několik let tam denně "fáral", cítí v sobě zlost, a zároveň neudrží slzy smutku a dojetí nad tím, kolik toho pro nás vytrpěl. Nebo tzv. Mauthautsenské schody, po který vězni museli denně chodit. Ráno dolů do dolu a večer vyčerpaní bez sil nahoru do tábora. Nebo "kopka", tzv. korekce, kde vězně zavírali, když kladli odpor nebo se třeba jen špatně na bachaře podívali... Ten pocit, když sejdete po schůdkách do prostoru, kde je asi o 15 stupňů méně než na povrchu, kde je úplná tma, a cela o rozměrech 1x2 metry a na výšku ani ne 2 metry, není vůbec příjemný. Najednou člověku opravdu běhá mráz po zádech, když ví, že do takové cely zavírali vězně klidně na 10 dní i víc. Bez jídla, bez pořádného oblečení, bez toalety. A ne jednoho, ale klidně šest najednou.

Schody hrůzy (Schodiště spojovalo v padesátých letech dvacátého století tábor Svornost s dolem Svornost. Překonávalo výškový rozdíl sedmdesáti metrů a bylo tvořeno 260 stupni, stejně jako schodiště v koncentračním táboře Mauthausen. I proto se tomuto schodišti mezi vězni přezdívalo „Mauthausenské schody“.

 

Korekce (betonová cela v podzemí)

  

Myslím, že i pro člověka, kterého se to bezprostředně netýká, to je "silné kafe". Cožpak pro lidi, kteří měli v lágrech uvězněné celé rodiny. Já měla někdy taky pocit, že tohle se mě netýká. Že tam byl přece děda v době, kdy nebyl na světě ještě ani můj otec, a navíc už je to dávno. Ale najednou se ocitnu v místech, kde ten děda opravdu byl, a v získaných materiálech v místním muzeu najdu vytištěný kus papíru, na kterém je seznam všech odsouzených za protistátní organizaci Světlana, včetně jména mého dědy. A najednou cítím, že se mne to dotýká víc, než jsem si kdy myslela.

Když jsme přijeli do Jáchymova, prošli si kus naučné stezky "Jáchymovké peklo", navštívili různé doly, šachtu Svornost, a viděli, že celé město Jáchymov se za 50 let ještě ani nestihlo vzpamatovat - velmi, opravdu velmi jsem děkovala Bohu za to, že žijeme v této době. Že žijeme v míru. V blahobytu. Máme všechno, na co si vzpomeneme, a stejně si pořád stěžujeme. Jsme závislí na majetku, na hmotných věcech. My vlastně ani nevíme, jak moc se máme dobře. 

 

 Naučná stezka "Jáchymovské peklo"

Když jsme se vrátili domů, začali jsme s manželem sledovat seriál Zdivočelá země. Nikdy jsem ho neviděla celý, jen zběžně jsem věděla, o co tam jde. Druhá série, kde se odehrává to, jak Tondu nechají zavřít do pevné vazby a pak do uranových dolů, byla pro mě velice bolestná. A osud Tondy Maděry mi velmi silně připomínal osud mého dědečka.

Chtěla bych toho napsat víc, chtěla bych to rozhlásit do celého světa, uspořádat povinnou exkurzi, ale vím, že to nejde. Mohu jen doporučit.

Všem, zvláště mladým lidem bych chtěla doporučit návštěvu uranových dolů na Jáchymovsku. Aby si každý prošel alespoň jedním lágrem, a viděl, že to nejsou jenom pohádky, nebo události dávno zapomenuté. Aby to viděl každý, než někdo pronese slova chvály na komunismus a totalitní režim. Aby každý, kdo je pro, aby se komunisté opět dostali k moci, zkusil strávit dva dny v korekci.