Už dlouho jsem nic nenapsala. Chuť by byla, ale myšlenky jsou roztěkané na všechny strany. A mezi plenami a růstem zubů moc času nezbývá. Nebo zbývá, ale na důležitější věci.

 

Ale začal čas prázdnin, a i když jsem si říkala, že pro nás to nebude žádná změna, tak si prázdninového času užíváme asi podobně jako ostatní rodiny s dětmi. Přijeli k nám na dva týdny dvě devítileté děvčata. 

Jsou tu pár dnů, ale zážitků máme plno. Nehledě na to, že jsem vypotřebovala svou slovní zásobu na měsíc dopředu. Mám ráda ticho a klid. A oni jsou ve věku, kdy nezavřou pusu. Děsím se, až začne mluvit i ten náš prcek... Stále se na vše ptají, a já pořád dokola musím odpovídat a odpovídat. Nejsem na to zvyklá... upřímně, ani si nechci zvykat :-) :-).

 

Včera jsem navrhla, že bychom mohli zajít k nám do kaple na mši svatou. Bez protestu jsme všichni šli. Ptala jsem se, jestli už byly u prvního svatého přijímání. Moc nevěděly, o co se jedná, tak jsem jsem jim povídala o tom "oplatku", ve kterém je Pán Ježíš. 

Při mši svaté byly velmi vzorné a všechno sledovaly. Při podávání svatého přijímání se ke mně jedna z nich naklonila, a zeptala se: "A ty to taky bereš?". S úsměvem jsem přikývla.

 

Dnes nad tím pořád přemýšlím, jaké to bylo krásné gesto. A ty to taky bereš? Jakoby eucharistie byla droga. Droga, kterou musíme mít. Droga, bez které nedokážeme žít.

V duchu jsem byla opravdu pyšná na to, že to "taky můžu brát". Že můžu přijímat eucharistii, živého Krista.

Je úžasné, jak malé dětské gesto může člověku otevřít srdce. Připomenout si ten dar, který máme. Denně přijímat Krista a zvát ho k sobě. Být mu tak blízko. Člověku to v jeho každodennosti někdy vůbec nedochází.

Chtěla bych k tomu napsat víc, ale nemám slov. Bylo to opravdu pohlazení pro duši.