Čítávám tady články z blogu Ženy, matky, manželky a některé jsou opravdu obohacením a pro mě povzbuzením.

Původně jsem o svém mateřství psát vůbec nechtěla, ale nakonec se ráda podělím o to, jak velký smysl pro humor má Hospodin a jak Ho naše plány absolutně nezajímají. Čeká, až si uvědomíme, že lepší jsou ty Jeho, a necháme se Jím dobrovolně vést.

Od začátku těhotenství jsem si připadala jako nějaká macecha. Všechny maminy a těhule se mě ptali, jestli se těším, jestli si to užívám a tak... Já si nic neužívala. Musela jsem si odepřít kávu a pivo, které mám tak ráda. První dva měsíce mi bylo zle, žádné ranní nevolnosti, ale od rána do večera jsem si připadala jako po těžké párty. Další měsíce to bylo v klidu, už mi nebylo zle a břicho ještě nezavazelo. Ale postupně jsem si začala uvědomovat, co všechno dělám na dlouhou dobu naposledy. Od trávení silvestra s přáteli, užívání si s manželem společných chvil až po důležité seberealizování se.

Uvědomila jsem si, že jsem se postupně zřekla různých věcí, které můj život naplňovali. Vedení scholy, příprava táborů a víkendovek pro děcka, příprava mládežnických mší,... a celkově aktivní přístup ve farnosti. A pak taky práce, projektování, stavařina... V mém životě najednou vznikly mezery, které potřebovali něčím vyplnit. Najednou tu byl pouze život manželský (velmi krásný, abych nezapomněla dodat) a to velké břicho, které jsem tlačila před sebou.

Trochu nebo až dost jsem se v tomto ohledu cítila sobecká. Myslím jen na sebe, místo toho, abych se těšila na to nové stvoření, které bude brzy mezi námi. Vypadá to, jakoby bych najednou neplánovaně "byla v tom", jenže my jsme chtěli založit rodinu. O to víc mi přišlo mé sebevědomí zatížené sobeckým uvažováním.

Ale Hospodin to dobře vymyslel... Měla jsem 9 měsíců na to, abych to přijala. Abych přijala změny, které nastávají v mém životě. Postupem času jsem to alespoň částečně přijala, i když mě to stále v hloubi mého nitra někde hlodá a strádá po tom bezstarostném životě před mateřstvím.

Když už se blížil pomalu termín porodu a všichni se začínali těšit, uvědomovala jsem si, že je tolik lidí, co na nás myslí a modlí se za nás a za to mimčo, které brzy přivedu na svět, cítila jsem veliké Boží požehnání...

Trochu přeskočím, až k samotnému porodu, ať se ten článek dá dočíst :-)

Těsně před termínem jsem byla na mši svaté a vysvětlovala Bohu, že si od začátku roku dělám první pátky a nerada bych to porušila, tak ať se postará o to, abych rodila buď dřív a na první pátek byla už doma nebo až po prvním pátku. Termín jsem měla ve středu před prvním pátkem...

Týden nebo čtrnáct dní jsem zkoušela všechny aktivity podporující porod, ale žádné pletí v zahrádce, vytírání schodů, dlouhé procházky, ani horká vana nepomáhali.

 Přišel den D a ono stále nic. Byla jsem už vyčerpaná a unavená ze všech těch lidí, kteří při setkání měli poznámky typu "co tu ještě děláš?" "Ty ještě celá?" atd. Některým ženám tyto poznámky velmi vadí, já to brala tak, že to prostě ke konci těhotenství patří a já už se vážně těšila, až to bude za náma a já budu zase "sama ve svém těle".

Je to zvláštní být poprvé těhotná. Na otázky, jestli mám strach z porodu, jsem odpovídala, že nevím. Čekáte, a nevíte, kdy to přijde. Čekáte, a nevíte, co přijde.... prostě jenom čekáte na něco nového.

A jak říkám, Hospodin má smysl pro humor, takže moji modlitbu vyslyšel trochu jinak, a z prvního pátku se pro mě stal VELKÝ PÁTEK, kdy se náš Vašík po bolestivém desetihodinovém porodu rozhodl přijít na svět právě na první pátek v pravé poledne.

Teď, když se na něj podívám, vidím velký Boží dar. Je to NÁŠ syn a já děkuji Bohu, že nám ho dal. Vím, že on vyplní všechny ty mezery v mém životě. A i když si rád pořve, nemůžu říct, že to nestálo za to. Mám teď doma ty dva nejúžasnější chlapy na světě :-)