Člověk je jen pouhé nic v tomto malém světě plném velkých zásahů.

A přitom toho tolik ví a užívá si zábavu.

Celý svět převrátit vzhůru nohama

přitom dívat se a nevěřit čertům s rohama.

 

Je to prach, který když se rozvíří,

dokáže vybuchnout a rychle zahoří.

Jedná jak vybuchlá sopka plná lží.

 

Je to prach, který když se rozvíří,

smete všechno až do posledního lístku.

Stopy, jež by mohly být k zisku.

 

Je to prach, který když se rozvíří,

udusí i to, co bylo velkých sil.

Co udusil a o čem věčně snil.

 

Člověk není nic jen malé zrnko prachu,

plné zlých i smutných chvil

a dětského strachu.

Zrnko písku na jedné velké poušti,

kde snad slunce tu poušť neopouští.

Jen malá část tohoto vesmíru

je člověk a jeho touha pro víru.

 

Tak proč si teda člověk myslí, že mu patří svět?

Proč své ego pase v stádě, navždy na sto let?

 Je potřebný a důležitý,

to pravda jest,

jeho život dobře žitý,

by pro něj měla být čest.