9 věcí, podle kterých poznáte, že pejsek je na úrovni méně inteligentního člověka, tedy jeho páníčka:

  1. Má lidské jméno. Místo "Guláši, Sekaná" na něho voláte "Franto, Lído, Mirečku"
  2. Voní ovocným nebo květinovým šamponem
  3. Majitel na něj volá: "Miláčku, pusinko"
  4. Nosí oblečky a culíčky
  5. Má své místo v majitelově posteli
  6. Když slyšíte: "Rozrostla se nám rodina", nebo "Tak už jsme tři", myslí tím tu Sekanou
  7. Majitel jej nosí v kabelce
  8. Polovinu výplaty věnuje na jeho granulky a oblečky
  9. Má každý den novou selfie fotku se svým páníčkem


 Vlastně se nejedná pouze o psy, ale celkově o naše domácí mazlíčky. Ale abychom měli konkrétní příklad, mluvme třeba o pejscích.

 

Nic proti milovníkům zvířat nemám. Mám dokonce zvířata taky moc ráda, obzvlášť s chlebem, ale proč si lidé pořizují psy místo dětí?

Hodně mých známých to tak má. Mají partnera, nemají děti a nejsou manželé. Mají společný byt a společného pejska. Chápu, že je nemoderní uzavírat svátost manželství, proto mladí spolu bydlí a žijí jen tak, aby si to prvně vyzkoušeli. Nikoho tím neodsuzuju, je to každého věc. Ale v okamžiku, kdy si místo miminka pořídí pejska, je něco špatně. Většinou to totiž dopadá tak, že pes je opravdu náhrada za dítě. Majitelé se k němu chovají jako k miminku, bez něho ani ránu, a pak mají deprese, když pejsek "zemře a odejde na věčnost" (jak říká jeho pán) neboli zdechne (jak říká normální člověk). Nebo se někde zatoulá, případně ho nějaký jiný milovník zvířat dá do klobás.

A je to logické. Jako lidi jsme byli stvořeni jako muži a ženy proto, abychom se navzájem milovali a rozmnožovali se. Samozřejmě, pokud je to naším povoláním. Pokud ale cítím toto povolání a mám partnera, je přirozené, že po čase vzniká touha po nějakém dalším naplnění. To naplnění jsou děti. Jenže pro mnoho lidí je dnes dítě obtíž. Žena se musí vzdát své kariéry. Představa mateřské dovolené, kopa pokaděných plínek, neustálý řev, je pro některé ženy noční můrou. Partner najednou nevydělává jen na sebe, ale hned na tři lidi. Nemohou si užívat, protože děcka se prostě jen tak nezbaví. 

Za to, když mají psa, je to jednodušší. Dýchá, vidí, slyší, usmívá se. Sám chodí, sám jí, sám kadí, stačí mu dát trochu granulek a je pokoj. Samozřejmě, že je jednodušší se starat o psa než o dítě. Pes vám nebrání v kariéře a nekazí vám postavu. Ale proč jsme tak egoističtí?

Bůh řekl: "Milujte se a množte se", neřekl "Milujte se a starejte se o psy".

Co to je za náhražku? Jak jsme mohli klesnout tak nízko, když stavíme zvířata na pozice lidí?

Já se vážně nedivím, že máme strach z valící se imigrační vlny k nám do Evropy. Všude se mluví o dávných předpovědích, že Evropská kultura se změní. Že teď nastává ten zlom. A my se bojíme, že nás muslimové převálcují a naše země se stanou země jiného náboženství. Samozřejmě. Bojíme se, protože neznáme svoji identitu. Jsme národ, který o sobě říká: „Jsme křesťané, jsme věřící. Ale do kostela nechodíme.“ Nejsme národ křesťanů, ale pohanů, kteří se stávají křesťany jen na Vánoce a na dušičky. Proto se bojíme muslimů.

Ano! Máme proč se bát! Oni totiž ti uprchlíci se k nám hrnou s dětmi, ne s pejsky. Jejich kultura nevymizí. Naše ano. Oni zachovávají rody. Ví, jak jsou početné rodiny důležité. Mají jasnou představu o tom, co zde musí zanechat. Naše rody ztrácí budoucnost. Po nás zbudou jenom pejsci a mazlíčci, ze kterých pak budou akorát párky na prodej.

 

Jak už někdo řekl: "Nebojím se plných mešit v Praze nebo v Brně. Mám strach z našich prázdných kostelů."

Nedávno jsme byli s manželem o víkendu v Polských Tatrách. Překvapilo mě, jaké je Polsko stále věřící. Opravdu jsem byla udivená, když v hotelu na recepci visel na stěně kříž. V neděli na mši byl opravdu kostel k prasknutí. Všichni znali písničky zpaměti, nepotřebovali kancionály, ani vtíravý hlas varhaníka v mikrofonu. Při obědě v restauraci nikdo nesledoval fotbal, ale živý přenos papeže Františka. Před jídlem se každý žehnal a nikomu to nebylo divné. Jen mě to překvapilo.

A pak mi to došlo a v duchu jsem si říkala: Proč mě takové věci udivují? Měla bych být zvyklá, mělo by to pro mě být samozřejmostí se žehnat před jídlem a mít doma v kuchyni kříž. Být zvyklá na to, že v neděli v kostele všichni sborově zpívají a hlasitě odpovídají.

Říká se, že u nás na Valašsku jsou lidé ještě stále hodně věřící. Oproti Čechám asi jo. Ale i tady to bylo třeba před 15 lety jiné. Nejsou plné kostely jako dřív. Každý má teď jen pejska. Ti starší čtyřicátníci jedno nebo dvě malé děti. A tak není divu, že i v tak věřícím kraji se naše křesťanská identita vytrácí.

Všimněme si i papeže Františka, jak často se zmiňuje o rodině, o povolání k manželství. O tom, jak důležitá je rodina pro církev. Modleme se za to.

Modleme se za odvážné kroky k manželství a mateřství. Prosme za upevnění naší křesťanské identity.

 

 

(Jen pro pořádek, článek je psaný s trochou odlehčení, tak ať mě ochránci zvířátek neukamenují. Psí maso mi stejně moc nechutná :-) :-) )