Porušila jsem více pravidel, než dokážu spočítat. Ostatně, každý, kdo toto čte, určitě také.Často přistupujeme k pravidlům s tím, že je dobré je znát – abychom je mohli lépe obejít.

 

Řídíme se tím, co je pro nás důležité v danou chvíli, než to, co nám to přinese do budoucna. Ano věnujeme více pozornosti cedulce na tričku, kde je symbol „prát pouze na 40°“ než varování  „způsobuje rakovinu“ na cigaretách. Proto nás takovéto „zacházení" s pravidly může vést až ke smrti. A i když „na něco umřít musíme“, nemusí to být ze hříchu.

My – katolická církev – máme prostředek  k tomu, jak správně jednat s pravidly, s naším sklonem pravidla překrucovat nebo porušovat – a tím prostředkem je svátost smíření.

Upřímně, tohle téma je dost obtížné, protože jsem z těch, kteří se většinou ke zpovědi musí „dokopat“. Přitom je to tak úžasná svátost – ten pocit pokoje, kdy víme, že i přes ty všechny hříšky a hříchy a nedostatky a slabé síly a vůle jsme stále milováni způsobem, který si nedokážeme ani představit.

A stejně při zpytování svědomí někdy hledáme spíše skuliny v Desateru než samého milujícího Boha. Desatero používáme spíš jako nástroj, kterým je možné určit, jak vážný je konkrétní čin. A tak to začíná. Chceme víru, která by nám dopřála tolik sexu, cigaret a alkoholu, kolik bychom chtěli a dovolila nám, být do sebe zahleděni tak, jak si přejeme.

A z toho bych tak trochu řekla, vychází představa o desateru. Máme ho v úctě asi tak jako gumové medvídky. Může v nás vyvolávat představy o Bohu přísném až nepříčetném. Je plné toho co nesmíme dělat – a pokud to uděláme, Bůh nám dá, co pro to! A v tu chvíli začínáme hledat ty skuliny.

 

Ale desatero není jenom o pravidlech a ovládání lidských myslí pomocí pocitu viny. Tato Kristova nauka o pravidlech je odmítána, protože údajně omezuje lidskou svobodu. Zkusme tedy Desatero trochu přeformulovat. Ne jako přikázání, ale povzbuzení.

1.Nebudeš mít jiné bohy! Budeš se ke mně chovat upřímně.
2. Nevezmeš jména Božího nadarmo!  Budeš se chovat a mluvit slušně.
3. Pomni, abys den svátečný světil! Budeš prožívat nedělní den a odpočívat.
4. Cti otce svého i matku svou! Buď poslušný a měj úctu k rodičům.
5. Nezabiješ! Ochraňuj život od početí k přirozené smrti.
6. Nesesmilníš! Dívej se s čistýma očima.
7. Nepokradeš! Buď důvěryhodný.
8. Nepromluvíš křivého svědectví! Buď poctivý slovem i skutkem.
9. Nepožádáš manželky bližního svého!  Buď věrný své ženě / svému muži.  
10. Nepožádáš statku bližního svého! Buď vděčný za to, co máš.

 Desatero prostě není tak hrozné, jak vypadá, naopak.

 

Svátost smíření je jedna z těch, která může spadat do stereotypu. Některé svátosti prostě přijmeš a máš je (např. svátost manželství, svátost biřmování). Samozřejmě, že tím to nekončí a celý život se musíme snažit tyto svátosti dobře prožívat. Ale svátost smíření je tu pořád. Jako křesťané budeme ke zpovědi chodit dokud neumřeme, často nebo méně často. Ale budeme. Proto se to někdy stává jakýmsi ne návykem, ale stereotypem.

Křesťani si zvykli chodit ke zpovědi, a každý, kdo vychází ze zpovědnice má mít vnitřní pokoj. Vždyť kněz říká: "Jdi v pokoji, Pán ti odpustil hříchy."... Ale není to někdy takový " automatický pokoj"? Takovéto, když něco uděláte a víte, co má pak následovat. Když jdu ke zpovědi, vím, že pak má následovat pokoj.... Ale cítíme ho opravdu? Jsme opravdu pokojní? Klidní? Vyrovnaní? Načerpaní nové síly? Máme pocit odpuštění?

Často to tak nebývá. Hřešíme trochu, pak dost, pak hřešíme hodně, pak se to naskládá, tak nám něco uvnitř říká: "běž to shodit". Tak jdeme ke zpovědi. Odříkáme hříchy, litujeme jich, opravdu upřímně jich litujeme, ale když vyjdeme z těch starých dveří, jejichž vrzání proniká celým kostelem, jako bychom vyšli ze skříně Narnie dřív než bychom se opravdu do Narnie dostali. Všechno je zase šedé, umělé, obyčejné, unavující a bez radosti.

 

Je jedna věc, která mně pomáhá k tomu, svátost smíření dobře prožívat a uvědomovat si, co ta svátost znamená a nebrat zpověď každý měsíc automaticky.

Můj otec jednou řekl: "Čas od času jdu na mši, a i když mohu jít ke přijímání, tak k němu nepřistoupím, abych si uvědomil, o co přicházím, když zhřeším... když těžce zhřeším. Přicházím o setkání s nejlepším přítelem."

Jednou jsem to zkusila. Ta touha po Ježíšovi byla tisíckrát větší než jindy. Konečně jsem při mši sv. zapřemýšlela, o co tam vlastně jde.

 

Zkuste to také.

Ať pro nás svátost smíření a eucharistie není nikdy jednotvárným samozřejmým křesťanským úkonem. 

 

Návaznost na 4. Zapadnout (do šatů)