Někdy prostě potřebuju vytrhat si obočí, nalakovat nehty, odhodit brýle a nabarvit vlasy, nalíčít se, navonět se a vzít si to nejlepší oblečení, které mě dělá štíhlejší. A pak někam přijdu a lidé mě obdivují, že vypadám jinak. Ano, protože to není naprosto můj styl. Ale člověk si čas od času potřebuje zvednout sebevědomí. Někdo častěji, někdo moc často, někdo jen sem tam (doufám, že stále patřím do "sem tam". A možná ne proto, že si nechci zvedat sebevědomí víc, ale spíše z lenosti:-)).

Ono například jedním z nejlepších důvodů, jak rychle celému národu zvednout sebevědomí, by stačilo umožnit mít na dokladech jakoukoliv vlastní fotografii - právě tu nejlepší, na které vypadáme štíhlejší, mladší, opálenější a máme víc vlasů. Prostě fotka, na které mi to sluší. Žádná rychlovka z fotolabu, ale perfektně upravená fotka od profesionála.

Nejsme v tom, jakou důležitost přisuzujeme svému zevnějšku a jakou péči mu věnujeme, trochu komičtí?

Denně podstupujeme různé rituály. Muži používají různé spreje, gely na vlasy, k obličeji přikládají žiletku (pak mají tvář, jak já říkám: " hladkou jak dětskou prdelku"). My ženy si zase musíme vytrhávat chloupky, natáčet si vlasy a pak si je zase žehlit, prohledávat skříně, ve kterých "nemáme co na sebe" a pak se ještě musíme nasoukat do nepohodlných bot.

A nevím, jestli je pravda, že ženám na vzhledu záleží více než mužům, ale svým způsobem není nikomu jedno, jak vypadá. V moderní společnosti je prostě vzhled důležitý, proto jsme schopni utratit tisíce a milióny za nejnovější zázračné produkty, které nás zbaví tuku za pár minut a bez jakékoli dřiny. Proto na billbordech propagujících pivo nebo rychlé občerstvení neuvidíme pány s pivním mozolem nebo dámy při těle.

Chceme zapadnout (do šatů) a nevyčnívat (z trička).

Já teď nechci moralizovat, že starat se o vzhled je špatné, a že máme chodit ve špinavém prádle s mastnými vlasy, ale...

Proč si dáváme tolik práce s tím, že budujeme vnější fasádu, zatímco vnitřek je prázdný a volá po rekontrukci nebo přímo po demolici? Jak to, že máme čas chodit do posilovny, ale ne do kostela? Proč se víc zabýváme tím, co nejíme (dieta) než tím, co jíme (Eucharistie)?

Je to jako když chcete zateplovat starý dům. Pokud nenajdete a neodstraníte původ prasklin ve stěnách nebo jejich vlhnutí, a zateplíte ten dům, navenek bude vypadat krásně. Nový, moderní, barevný. Bude vyčnívat svojí krásou nad okolní domy. Ale nebude možné v něm bydlet, protože vevnitř budou vlhké a popraskané zdi, a dům, i když bude zvenku nádherný, vevnitř bude chátrat.

Jak se setkávám s Ježíšem fyzicky v každodenním životě? Jasně, můžeme jít do kostela a nabídnout Bohu na hodinku své tělo, ale co těch zbylých 167 hodin? Co vidíme, když se na sebe díváme do zrcadla? Co vidíme na ostatních? Co ostaní vidí na nás?

Nikdy nejsme dost štíhlí a přitažlivý. Naše kultura je posedlá tím, co nejsme. Zvlášť bolestivý problém dnešní společnosti je tendence posuzovat Boží stvoření tak kriticky, že pro všechny ty vady už nevidíme jeho výjmečnou krásu.

Odkud se bere ta potřeba "mít ten správný image"? Vzměme si jakýkoliv časopis a zkusme najít jedinou vrásku, faldík, jizvičku.

Realita totiž není dost dobrá a my se snažíme napravit "chyby" Božího stvoření prsními implantáty, liposukcí, poruchami příjmu potravy, které vrcholí anorexií a bulimií.

 Něco Vám prozradím. Celý život mě štve, že mám křivý nos. Musím mít křivé brýle, které vypadají rovné, když si je dám na svůj supr křivý nos. Normálně člověk když se dívá, tak si nos ani nevidí. Když se dívám před sebe já, vidím vždycky pravou stranu nosu. Ale Bůh je Bohem detailů. Každý detail, každý talent, každý fyzický rys má svůj účel. Uvědomujeme si, čím jsme výjimeční? Vidíme Boha v pihách, vráskách, a jiných "nedokonalostech"?

Každý z nás je výjimečný. Vždycky, když někoho posuzujeme nebo když se při pohledu do zrcadla na některý z "detailů" Božího díla díváme s rozčarováním, znevažujeme špičkovou práci Umělce a ďábel vítězí.

 

 

Návaznost na článek 3. Pracovní neděle