Neděle dnes už není dnem odpočinku, přemítání a relaxace. Neděli si nevychutnáváme, ale doháníme resty.Doděláváme práce, na které jsme zapomněli, místo abychom zapomněli na práce, které jsme dělali, a užívali si domova.

 

Všude samý stres, domem se vinou výkřiky typu: "Co si mám obléct?", "Bude tam zima?", "Kolik je hodin?" Hlava rodiny v 9:55 razantně zvolává: "Oblékat!" (Já se sestrou se oblékáme už hodinu, ostatní sourozenci buď spí nebo hledí na telku, mamka vaří). V okamžiku, kdy slyšíme slovo Oblékat! začíná neuvěřitelný shon. Když se z ložnice mých rodičů ozve "Obouvat!" stojím v koupelně a teprve si čistím zuby. Pak polovina rodiny zjistí, že venku je chladněji než v kuchyni a musí se vracet pro kabát, druhá polovina pohledem na své boty letí pro kartáč a snaží se během posledních sekund naleštit boty. Venku stojí něco, co se tváří jako auto, prsty klepou nervózně do volantu. Usedáme na sedadla, přitom se všichni pošťuchujeme. Pak se na nás otočí ten muž, který nám dal život. Teď to vypadá, že by byl schopný nám ho vzít a jeho rozčílený výraz je něco mezi tím, jak se tvářil Hospodin, když pozoroval jablečnou šťávu na Adamově bradě, a tím, jak se tvářil Noe, když byl třicátý devátý den v arše.

Dveře se zabouchnou a znovu se otevírají až u kostela. Musím uznat, že na mše jsme v neděli jezdili vždycky včas, i když to byl stres jak prase :-).

Vcházím do kostela a přitom myslím na to, jestli mám oblečení vyžehlené a jestli mi během dalších pěti minut nespadne ta hodinová práce účesu. Pak mi začne být horko, protože v kostele je tepleji než venku. V polovině kázání si uvědomuju, že vůbec nevím, co čem ten pán za ambónem mluví, jelikož si nejsem jistá, jestli jsem při rychlém odchodu z domu vypla žehličku. Lid vstává a kleká na povel, jakoby šlo o nějaký druh katolického aerobiku. Nemám ráda aerobik.

Tak to byl jednu dobu můj prožitek každonedělní liturgie. Byla jsem očekávána, nikoli pozvána. Byla to povinnost, nikoli příležitost.

Někdy to vypadá, že "ctít den Páně" v praktickém životě znamená "nerozčilovat Boha".

 

Bůh neustanovil den odpočinku, protože ho potřebuje on – on přece není nikdy unavený – ale protože ho potřebujeme my. V neděli nás zve k rodinné večeři a ke společnému stolu, volá nás zpátky z míst, na kterých pracujeme, aby nás učil milovat a užívat si společného setkávání. 

Někdy nám to moc nedochází. Moderní liturgii spíše pozorujeme, než abychom ji prožívali. Chováme se jako rodina, která už se neschází u rodinného stolu, aby společně něco prožívala, ale jen sedíme u televize s večeří na talířech a díváme se na Československo má talent. Často chodíme do kostela a chceme, aby mše byla co nejkratší a my mohli zůstat v anonymitě. Chceme se ujistit o své spáse, ale když přijde na to, změnit náš život, nechceme se moc namáhat. Všichni chceme do nebe, ale nikdo nechce umřít.

Když se otevřeme Bohu, náš pohled se změní. Kristus nás přijímá i přes naši hříšnost a říká: "i přesto Tě miluji".

Jak já samu sebe nabízím Bohu jako dar při slavení mše? Jaké konkrétní úsilí vynakládám, abych uctila Boha, který ke mně přichází skrze Eucharistii?

Zkusme se na neděli podívat z jiného pohledu a možná ten falešný zpěv, nekonečná kázání a vřískající děti nás nebudou při mši svaté tak rozpalovat jako oheň pravdy a lásky.

Bůh nám nedaroval církev, abychom se cítili mizerně. Slovo se nestalo Eucharistií, aby přebývalo bez povšimnutí někde v koutě našich kostelů.


 

Návaznost na článek 2. Strach z Hospodina