Jeden slavný americký bavič jednou řekl, že existuje jen jedna věc, ze které mají lidé větší strach než ze smrti, a to jsou projevy na veřejnosti. Takže většina lidí by si na pohřbu raději vyměnila místo s neboštíkem, než aby pronesla pohřební řeč.

Čeho se v životě nejvíc bojíme my? Smrti? Pavouků? Státnic? Daní? Rozvodu? Porodu? Nezaměstnanosti? Nevěry? Ztloustnutí? Nemocí? Každý máme strach. Dokonce i ti největší světci se báli, že nejsou schopni dostatečně se Bohu odevzdat a že po něm netouží tolik, jak by měli. Protože strach nás někdy neovladatelně ovládá.

Někdy strach funguje zajo zpětné zrcátko, které obrací náš pohled na naše hříchy a neúspěchy spíš než na budoucnost, která je plná milosti. Jak říká jeden citát? "Ovládni svůj strach, aby tvůj strach neovládl tebe." 

Nic, dokonce ani hřích, by v nás nemělo vyvolávat takový strach, který by nás odděloval od Boha. Jednou mi spolužačka řekla: "Nemůžu chodit do kostela. Jsem takový hříšník, že kdybych tam vešla, ten kostel by se zřítil." Ale Kristus zve všechny. On strávil většinu pozemského života tím, že oslovoval prostitutky, malomocné, celníky, a žebráky. Jeho záměrem asi nebylo, aby se ti, jejichž hříchy nejsou tolik vidět,jednou do týdne sešli na nějakém pěkném místě a na hodinku s ním pobyli. On zve prostě všechny.

Ježíš přišel kvůli mně - hříšníkovi. Nepřišel kvůli mně - slušnému člověku, který není tak špatný jako ti ostatní. Nevystoupil na kříž kvůli "lidstvu", ale kvůli mně. To je často nepochopená moc kříže, která ničí strach a nahrazuje ho bázní. Ale opravdovou bázní, tedy s postojem, který je směsí úcty a úžasu. A že je nad čím žasnout.

Ale proč v nás třeba středeční západ slunce nevyvolá větší ohlas než nedělní závod F1? Proč nás denní četba písma nezaujme tolik jako četba novin? Proč bojujeme o poslední lavice v kostele a o první řady na rockovém koncertě? Žasneme dnes nad speciálními filmovými efekty, ale nestojíme - či lépe neklečíme - v úžasu před Bohem.

 Jak píše jedna kniha: Moderní křesťané svoji bázeň před Hospodinem ztratili, nebo ještě hůř, nikdy ji nenašli. Chceme-li být plni skutečné bázně Boží, musíme být ochotni se trochu zašpinit, vyhrnout si rukávy a bojovat se svým hříchem. Musíme být ochotni obejmout kříž, a ne ho obdivovat z dálky.

Je Bůh teda jenom naším spolujezdcem nebo ho pouštíme na sedadlo řidiče a necháváme ho řídit? Modleme se za větší důvěru. Naprostá důvěra v Boha a jeho dokonalou lásku ničí strach, a tak mu předává klíčky od auta :-)


 

Návaznost na článek  1. Pád k zemi