Sedím v parku na lavičce, ve vzduchu létá barevné listí, šumí stromy, svítí slunce, dívám se na lidi, kteří procházejí kolem, maminky s dětmi, lidé spěchající do práce, babičky na podzimní procházce. V tom zahlédnu muže, nejde mu přes zářivé slunce moc vidět do tváře. Tmavé rifle, botasky Adidas, černo-bílá sportovní bunda, blond vlasy padající do tváře, hladce oholený, mlaďoch. Není ničím zvláštní, vlastně obyčejný, snadno byste ho přehlédli, ale jde směrem ke mně, oči mu září štěstím a jeho úsměv mě nutí se usmát taky. Vypadá jako by měl hlubokou radost z toho, že mě potkal. I když si nevzpomínám, že bych ho už někde viděla, přesto je mi sympatický a nechávám ho usednout vedle sebe na lavičku.

 

Co bychom udělali, kdybychom seděli v parku na lavičce a sedl by si vedle nás Ježíš? Tohle jsem si kdesi tady přečetla a nějak mi ta myšlenka nejde z hlavy.

 

Chvíli oba mlčíme, koukáme jeden na druhého. Nevím, co mám říct. Vlastně ho ani neznám, nemusím mluvit. Ale uvnitř mě jakoby byl hlas, který chce k němu promluvit. Ale než stačím zjistit, co mu chci vlastně říct, oslovuje mě první. "Čést, ...(oslovuje mě jménem), jak se máš? Co doma, jaké je to v novém pokoji? Už máš poštípané všechno to dřevo?" Docela zírám. Nějakou chvíli trvá, než tohle všechno vstřebávám. Jak zná moje jméno, jak může vědět, že mám nový pokoj, a kde zjistil, že doma máme kladovku dřeva? V hlavě mi zní jediná otázka, Kdo to ku*va je? (hláška z Dokonalé svadby, kdo zná, ví) Ale než se stihnu nadechnout, odpovídá mi: "Pokojská". Začínám se hlasitě smát, asi taky zná tu divadelní hru. Moment, uvědomuju si, že jsem to nevyslovila nahlas a on řekl Pokojská. Nějak si to dávám do souvislostí a mám pocit, že buď spím, nebo něco není v pořádku. Vytvoří se mi přemýšlivá vráska na čele, a s nádechem se chci zeptat, co to má jako znamenat. Jenže mě zase předběhne a jeho klidným, ale vážným hlasem řekne: "Jo, promiň, ahoj, jsem Ježíš. Tak co teda, jak se vede? Co ta práce, pořád nic?" V tuhle chvíli mám tep asi 200, dívám se na ruce, jestli mi to netrhá žíly, cítím vysoký tlak. Asi umírám a Ježíš přišel předčasně, napadá mě. V tu chvíli se začne smát a říká: "Tak to je dobrý vtip. Docela mě bavíš." Tak dost. Už to nevydžím a odpovídám: "No já tě sice bavím, ale ty mně přivedeš infarkt. Jestli jsi Ježíš, tak..." Nestihnu odpovědět, když zvedá ruku a ukazováček přikládá k ústům, protože vidím na jeho ruce ránu, díru skoro 10x10. Okamžitě vstávám z lavičky a dělám dva kroky zpět a klekám si na zem. A to z toho důvodu, že pokud je tohle Ježíš, nemám tu čest, sedět vedle něj na lavičce. A už vůbec ne stát nad ním a dívat se, jak sedí.

Asi by mi samými emocemi vtrhli do očí slzy a dál nevím... nebo vím, ale nechci to psát.

Takto si to představuju já, nebo spíš si to tak představovat chci. Ale asi bych nikdy Ježíše na lavičce, ani nikde jinde potkat nechtěla, protože bych nevěděla, co mám vlastně dělat.