"Ano, moji dva mladší bratři." - "Ty máš dva bratry?" - "Ne, mám tři bratry, dva mladší a jednoho staršího." - "Aha, takže jste čtyři." - "Ne, ještě mám sestru, je nás pět." - "Pět?... - dlouhé přemýšlivé mlčení - ... a to jste všichni od jednoho tatínka?"

(Rozhovor s koleginí v práci)

Mě to opravdu rozesmálo a přišlo mi to vtipné, ale pak jsem přemýšlela jak neskutečně je v dnešní době normální fungující milující rodina ohroženým druhem. Jak je dnes běžné, že každé dítě má jiného otce.

Je mi tak líto těch rozvrácených rodin... moje kolegyně byla z toho docela zaskočená, sama je rozvedená, má dva syny a jeden se od ní odstěhoval a šel bydlet k tatínkovi a jeho přítelkyni - ale ne proto, že ona by byla špatná matka, ale proto, že tatínek mu pořídí více věcí, dá mu větší kapesné, prostě si u něho může žít líp než u matky. Kam tohle směřuje? Jaký život mají pak ty děti, když vidí u rodičů, že je normální se rozvádět, že je normální si najít někoho jiného.

O dva dny později mi kolegyně řekla, že nikdy nechtěla mít děti, že to byl jeden velký omyl jejího života. A pak se k tomu přidal i kolega, který dodal: "Ano, moje setra už je na čtvrté mateřské, bohužel" - "Jak bohužel?" jsem se zeptala. A začalo vysvětlování, že jedno dítě stačí, kdo to má živit, že rodiče přece nedokáží dát více dětem toho tolik, že on by určitě nechtěl mít více jak jedno dítě, atd. Trošku jsem mu zmrazila úsměv, když jsem řekla, že pocházím taky z pěti dětí.

Oba dva mi pak předhazovali argumenty, jak je výhodné mít jen jedno nebo žádné dítě.  Máme více času, více peněz, více si toho můžem dovolit, atd.... podle mě NAPROSTO SOBECKÉ UVAŽOVÁNÍ - jen abych se JÁ měl dobře, přece si nebudu polovinu svého života obtěžovat vychováváním čtyř -pěti - šesti malých harantů.

Např. se mě kolega zeptal: "A co třeba dovolená, jak bys řešila dovolenou s pěti dětmi? Víš kolik to stojí, kolik toho sní, atd.?

No jak asi bych to řešila? Asi když na to nemám, tak nikam nejedu. Moji rodiče s náma taky nikdy za mého dlohého dvacetiletého života nebyli na dovolené. A ublížilo mi to nějak? Jsem tím snad nějak poznamenaná?

Nejen milionáři si mohou dovolit mít více dětí. To může mít každý, jen nemyslet sobecky na sebe a svoje pohodlí, ale trochu se uskromnit.

A ještě jedna věc, docela mě mrzelo, když jsem tohle všechno slyšela, že mít děti je jen na obtíž. Protože je tolik párů, kteří by děti mít chtěli, ale nemohou.

Raději mít více dětí než méně. Vždyť k tomu jsme povoláni - a každé dítě je velký dar od Boha.

 A JE AŽ SMUTNÉ, JAK JE TATO SPOLEČNOST POKŘIVENÁ.