"Dostal jsem 20 let za velezradu. Ve vazební věznici v Uherském Hradišti jsme byli dva roky. Rok ve vyšetřovací vazbě a rok jsme čekali na zahájení uranové těžby na Jáchymovsku. Najednou tam nastupovalo 20 000 lidí. Já byl 3 měsíce na samotce. Měl jsem vězeňské číslo 015307. Bylo to číslo pořadové, které se zvětšovalo podle toho, jak v lágrech přibývalo lidí."

MUKL - zkratka, kterou měl v papírech i můj děda, když ho nechali zavřít. Narodil se v dubnu 14.4.1922. Když mu bylo dvacet let, zuřila válka. V roce 1943 byl totálně nasazen - ale jen asi 6 měsíců. " Po půl roce jsem utekl domů. Měl jsem tady na úřadě známé - kluky z fotbalu - řekli, ať donesu flašku slivovice, že se za mě přimluví. Když se po mně Němci sháněli, tak mě zapřeli. Z těch osmi set chlapců, co byli se mnou na dolech, jsem už nikdy nikoho neviděl, jen jednoho jsem později potkal v base."

I přes své mládí byl častým návštěvníkem u soudních tribunálů. Byl odsouzen komunistickými soudci za velezradu. "My jsme hledali ty, kteří šli proti komunismu. Najednou jsme se přes bývalé partyzány dozvěděli, že prý se chystá ve vedení státu a strany převrat proti zastáncům tvrdé linie strany. Když se začala tvořit organizace Světlana (= žádná jiná odbojová organizace nebyla tak prostoupena Státní bezpečností, ani nebyla tak početná a vyzbrojená jako Světlana. Světlaně bude vždy náležet čestné místo v historii protikomunistického odboje v našich zemích), tak tam šli všichni, kteří nebyli spokojeni s novým režimem. Byli tam katolíci, bývalí partyzáni i komunisté."

"Byli jsme si jisti podporou lidí, jenže komunisté měli StB, prostředky, donašeče v exilu i u nás a dobrou organizaci i informace."

Dědu zatkli 13.6.1949. Musel si lehnout na zem, svázali ho a odvezli. "Zatkli mě doma. Vařil jsem brambory pro prasata. Natáhl jsem se a čekal, než se dovaří. Mezitím jsem usnul. Probudil jsem se až před svítáním. Někdo zaklepal na dveře. Rychle jsem vstal, ale podle bušení jsem poznal, že je zle. Na útěk bylo pozdě."

Zatkli tolik chlapců, že se jich vešlo do pěti autobusů a odvezli do vazby v Uherském Hradišti. Tam je vyšetřovali estébáci. "Tam si člověk musel dávat pozor. Mě zas tak moc nebili. Čekal jsem víc. Němci mně rvali vlasy a byl jsem v krvi. Od komunistů sem nic dobrého nečekal a byl jsem připraven. Jednou jsem při výslechu odporoval a byl jsem ppořádně uzemněn."

V Hradišti se přes mříže rozloučili s příbuznými a od bachařů už věděli, že pojedou do Jáchymova. Začátky trestu byly opravdu těžké. "Nebýt civilů, tak nás tam zpočátku půlka pomřela. Já byl mladý a navíc sportovec. Přesto jsem nestíhal. Poradili mi, abych šel na ošetřovnu s kotníkem. Tam byl doktorem německý vojenský vězeň. Jednal s námi dobře. Když zjisstil, že nestíhám normu, tak mi nechal zasádrovat nohu až po vrch. Měj jsem na 3 měsíce klid."

Překonali začátky v uranových dolech. Byl tam hlad a zima, tak se začali zabezpečovat. Děda dostal od sestry dlouhý teplý svetr. Dlouho to ale netrvalo a příkazem jim to všechno vzali. Zůstali jim jen košile a lehké blůzy. V létě i v zimě. Na nějakou ochranu před zářením se vůbec nedbalo. Začali buzerace s nočním hlášením. " Hodně záleželo na náčelníkovi tábora. Třeba takový Paleček. To byl sadista. Nechával stát před svým oknem chlapy na mrazu a díval se na ně."

Na uranu - v různých lágrech - byl 9 let. Žili v dřevěných barácích, kde promrzalo. Kdo spal u zdi, měl čerstvý vzduch, ale promrzlou hubu. Každý barák měl asi čtyřicet metrů. V zimě chladno, v létě dusno. Nejhorší byl tábor Nikolaj. Špatné jídlo, hlad a zlý velitel. "Jednou se mi stala taková věc. Procházeli jsme se s kamarádem mezi baráky a povídali jsme si. Najednou jde proti nám náčelník Paleček. Když jsme ho míjeli, museli jsme salutovat. Já udělal takovou hloupost, že jsem se potom za ním otočil. On se ovšem ohlédl také a už mě volal zpátky. Dostal jsem 30 dní brigády. takže po práci jsem do tmy pracoval brigádně. Ale ani jsem si to neodpracoval - odveleli mě jinde."

Největší lágr, kde děda byl, se jmenoval Rovnost. V roce 1954 byl v táboře Vojna u Příbrami. To byl prý výborný tábor, nebyli tam donašeči, a pokud ano, tak velmi málo. Brzy však lidi z tábora rozvezli po všech ostatních lágrech a důkladně narušili jednotu, která tam panovala. A právě tenkrát se děda ocitl na Pankráci, na kopkách smrti. "To bylo tak. Dozvěděli se o našich náboženských aktivitách v lágru. Asi nás chtěli zastrašit. Naložili v táboře dva "antony" lidí a odvezli nás na Pankrác. Každý jsme skončili v jedné kopce. Byla to díra sotva metr v průměru. To nevymysleli komunisté, jen to převzali. Když jsem seděl za války půl roku za Němců, tak jsem poznal takovou kopku i tam. Na Pankráci jsem byl 24 hodin a potom v cele přes měsíc. V záloze měli ještě cely temnice, kde byla pořád tma. Nevěděli jsme, co s námi bude, protože nás přivezli tak, jako když vozili lidi na smrt. Kdo byl psychicky méně odolný, nesl to těžce."

 Pravda je, že čím to bylo surovější, tím si člověk rychleji zvyknul a věděl na čem je. Na cele se nemohlo sedět ani ležet. Celý den se chodilo a lehnout si na dřevěnou pryčnu mohli až v deset večer. Ruce museli mít na dece i ve spánku. "Klidně nás budili i desetkrát za noc, jestli máme ruce správně. Když chodíš celý den a celou noc tě budí, tak toho máš brzy dost. Někteří vězni i bouchali a křičeli, že to nevydrží. Najednou nás po měsíci vyhnali ven, muselijsme se vysvléct do naha a tak nás kontrolovali."

Děda seděl do amnestie roku 1960. Z tábora Rovnost tehdy z cca 2000 lidí propustili devadesát procent odsouzených. "Byl tam i vězeň, který se na svobodu netěšil. Říkal, že už ze svobody nic mít nebude. Kamarády mu popravili a on bude znovu začínat po tolika letech v lágru."

Děda byl nejprve 2 roky v pevné věznici v Uherském hradišti. v roce 1951 přišel na ústřední tábor, potom na Rovnost, Barboru a Nikolaj. V roce 1952 přešel na Mariánskou a v dalším roce na šachtu Rovnost II. V letech 1953 až 1955 ho dali na příbramskou šachtu Vojna - Kamenná. Během roku 1955 poznal i cely smrti na Pankráci a v roce 1956 trávil na Rovnosti a Plavně, kde byl do roku 1958 a do amnestie v květnu 1960 znovu na Rovnosti.

"Tak jsem byl zase po 11 letech doma."

Když dědu pustili, bylo mu 38 let. Našel si moji babičku, Bůh jim nadělil 7 dětí a 26 vnuků a vnuček. Ve svých 84 letech v roce 2006 zemřel v náručí své milované rodiny.

Toto byl příběh člověka, který nakonec skončil dobře. Ne všichni ale měli takové štěstí. Byli muži, které k smrti umlátili, muži, kteří onemocněli v uranových dolech a zemřeli třeba na zápal plic. Komunisté je zakopali, jejich věci spálili a třeba i po pěti letech poslali dopisy jejich rodinám, že jsou mrtví.

Bude mi ještě někdo tvrdit, že komunismus nebyl špatný režim?

Kdo si nepamatuje svoji minulost, je odsouzen ji znovu prožít.