"Co je dneska na oběd?" .... "Nevím, já dnes na oběd nejdu."... "Cožeee?" (něco ve smyslu: Ty, takový nenažranec, nejdeš na oběd?).... "Ne, dneska je popelečn středa"..... "To je zas nějaký ten váš svátek, co?" ...... "Jo, tak nějak - jako že začíná postní doba".....
a další otázky a odpovědi a vysvětlování toho, že "jsem trochu divná".....
žiju v celkem tolerantní partě lidí školních lavic, přesto mě někdy dokáží vytočit víc oni mě, než já je :-) ...... donedávna jsem si myslela, že že alespoň něco, ti co si říkají "věřící", ví něco církevních zásadách, apod. .... Ale oni ne, že podle nich nežijí, oni je ani neznají....
Dejme tomu, třetina mých spolužáků o sobě tvrdí, že v Boha věří... ale ani jedne z nich o víře a o Bohu nic neví.... vysvětlovat jim, co je postní doba, bojovat proti tvrzení, že zelený čtvrtek následuje hned po popeleční tředě a mnoho dalších zmatených vymyšlených jevů - je mi to až směšné, ale přitom hrozně vyčerpávající........ konec našich rozhovorů stejně většinou končí slovy: "Ty si blbá, že furt lozíš do toho kostela!"
Je to jako stát sám na jedné straně řeky a nenechat se strhnout davem z druhé strany - závěr je jasný - všichni bychom stejně skončili ve vodě nechali se strhnout proudem řeky....
.... fajn, dejme tomu, že tohle by člověk ještě zvládl unést, ale nastává jiný problém.... a dovolím si říct - ne problém ve mně, ale v těch druhých!... Když se čověk snaží před ateisty být zbožný, až fanatický - vadí jim to - vadí jim, že se nedokážem chovat jako normální lidi.... Jenže když se snažíme chovat normálně - vadí jim to zase - vadí jim to, že nevypadáme jako křesťané..... možná se mnou nebude každý souhlasit, ale je to tak....
denně od svých spolužáků slýchávám slova typu: "a to si říkáš, že chodíš do kostela?", " zajdi si radši ke zpovědi", "jo zase ti vaši faráři, jenom z lidí tahají peníze", .... a další a další....
Strašně závidím těm, kteří svou víru, ve škole, v práci i kdekoli jinde, nemusí hájit sami, ale mají kolem sebe někoho, kdo to cítí stejně... My co jsme postaveni doprostřed divokého stáda a naším úkolem je to stádo uklidnit a ochočit si, to máme těžké. Ale myslím, že každý z nás toto v malé nebo větší míře prožívá, ať žije kdekoli. Vlastně nám zbývá se jen modlit za odvahu a navzájem se povzbuzovat - protože jsme taky jenom lidi, co zakopávají a sem tam si prostě narazí držku, ale On nás nezavrhuje, podává nám pomocnou ruku, abychom znovu vstali a táhli to stádo za ním, ikdyž víme, že stejně zase přijdou situace, kdy nás to stádo ušlape... ale On nás nikdy nenechá napospas....
A napadlo mě, že i toto může být pro nás zamyšlením do postní doby - jak moc velký zbabělec ve mně je? dokážu se alespoň trochu přiznat ke své víře, i když vím, že to bude mít bolestivé následky a okolí mě třeba úplně odpálkuje? jaký je správný přístup k ateistům? v jaké míře povzbuzuji druhé k tomuto odhodlání?
Všechny z vás, kdo jste to dočetli až sem, povzbuzuju k tomu prvnímu odvážnému kroku do propasti tohot světa.... je třeba z ní zachránit co nejvíce duší....
Komentáře
to znám...taky su v naší školní partě jediná kdo sa k tom přiznal a fakt věří(teda aspoň doufám:)...jináč slyšela sem hodně prohlášení o tom že sů křesťani ale přesto to nijak eště nedokázali...tak nevím...a jo dík za článek a povzbuzení možná sem teď dostala ještě větší odvahu to trochu víc rozjed:-)))
Drž se,jednou to bude jen vzpomínka;o).
To je ta střední škola... já su na výšce taky jedna z mála a moji spolužáci to o mně víja, ale nikdy sem od nich žádné posměšky nebo tak neslyšela, a dokonca aj o naší víře neco víja (třeba Popeleční středu a Velký pátek znajú:)) a kolikrát už sme sa o tom aj bavili, ale dycky tak pohodově - oni nic nenutíja mně, já jim... Holt už to vidíja jinak než ti "puberťáci" na střední:) Tak to vydrž, držím Ti pěsti:)
Jsem vděčný za to, že můj šéf je věřící. Výborný člověk...výborná spolupráce :-)
Jani, já Ti vůbec nezávidím, jako ovca mezi vlky..., ale nedaj sa, dělaj vždycky tak jak cítíš, že je to správné a kašli na sůd od lidí, kteří to vůbec nechápu....;)
na gymplu jsem to měla stejně a mosím říct,že je daleko těžší vyjít s člověkem,který o sobě prohlašuje že je věřící(že věří v Boha,ale ne v církev),ale nežije podle toho,než s ateistů...chtěla jsem mět konečně pocit,že ma aspon trochu přijali,jako člověka,bez předsudků,že katolíci chodíja enom do kostela a dalších bludů,že třeba hříchy odpouští kněz(víme že to tak neni a kněz je jen prostředník)..
často právě ale tito lidi majů schopnost strhnůt dav,neříkám všecky,ale většinu a pak sa cítíš bezmocná..ale nic nepomože sa s nima dohadovat a předvědčovat o svojí pravdě,takto evangelizovat nemáme..ale jít příkladem,jak to děláš-nešlas na oběd a když sa nekdo zeptal proč,tak proč neodpovědět že?přeju ti hodně sil v boji:)
mám to štěstí, že u nás na základce mě vzali strašně dobře, mám jednoho spolužáka, kterej se pořád vyptává, ale proto, že ho to doopravdy zajímá - dá se říct, a to mě baví... jinak i tak se mi párkrát stalo, že si na mě ve třídě ukazovali prstem...
teď hlavně nevím, jak mě vezmou na střední...
Jani přidávám se a nedaj se:) docela sa v tom článku vidím, aj pro mě je to hodně těžké, nestrhnout se davem a naopak vyzařovat radost, pokoj a rozdávat lásku, protože slovy ty lidi neobrátíme:)ale většinou mám co dělat ze svojí vírou ne tak ještě k ní přivádět druhé:)
V dnešní společnosti se křesťan setká s řadou předsudků.
Líbí se mi článek i komentáře. K odvaze pomáhá vědomí pravdy. "Já jsem cesta, pravda a život."
Všem vám, kteří hledáte vhodné způsoby předávání evangelia strašně moc fandím. Ať se daří.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.