"Co je dneska na oběd?" .... "Nevím, já dnes na oběd nejdu."... "Cožeee?" (něco ve smyslu: Ty, takový nenažranec, nejdeš na oběd?).... "Ne, dneska je popelečn středa"..... "To je zas nějaký ten váš svátek, co?" ...... "Jo, tak nějak - jako že začíná postní doba".....

a další otázky a odpovědi a vysvětlování toho, že "jsem trochu divná".....

žiju v celkem tolerantní partě lidí školních lavic, přesto mě někdy dokáží vytočit víc oni mě, než já je :-) ...... donedávna jsem si myslela, že že alespoň něco, ti co si říkají "věřící", ví něco církevních zásadách, apod. .... Ale oni ne, že podle nich nežijí, oni je ani neznají....

Dejme tomu, třetina mých spolužáků o sobě tvrdí, že v Boha věří... ale ani jedne z nich o víře a o Bohu nic neví.... vysvětlovat jim, co je postní doba, bojovat proti tvrzení, že zelený čtvrtek následuje hned po popeleční tředě a mnoho dalších zmatených vymyšlených jevů - je mi to až směšné, ale přitom hrozně vyčerpávající........ konec našich rozhovorů stejně většinou končí slovy: "Ty si blbá, že furt lozíš do toho kostela!"

Je to jako stát sám na jedné straně řeky a nenechat se strhnout davem z druhé strany - závěr je jasný - všichni bychom stejně skončili ve vodě nechali se strhnout proudem řeky....

.... fajn, dejme tomu, že tohle by člověk ještě zvládl unést, ale nastává jiný problém.... a dovolím si říct - ne problém ve mně, ale v těch druhých!... Když se čověk snaží před ateisty být zbožný, až fanatický - vadí jim to - vadí jim, že se nedokážem chovat jako normální lidi.... Jenže když se snažíme chovat normálně - vadí jim to zase - vadí jim to, že nevypadáme jako křesťané..... možná se mnou nebude každý souhlasit, ale je to tak....

denně od svých spolužáků slýchávám slova typu: "a to si říkáš, že chodíš do kostela?", " zajdi si radši ke zpovědi", "jo zase ti vaši faráři, jenom z lidí tahají peníze", .... a další a další....

Strašně závidím těm, kteří svou víru, ve škole, v práci i kdekoli jinde, nemusí hájit sami, ale mají kolem sebe někoho, kdo to cítí stejně... My co jsme postaveni doprostřed divokého stáda a naším úkolem je to stádo uklidnit a ochočit si, to máme těžké. Ale myslím, že každý z nás toto v malé nebo větší míře prožívá, ať žije kdekoli. Vlastně nám zbývá se jen modlit za odvahu a navzájem se povzbuzovat - protože jsme taky jenom lidi, co zakopávají a sem tam si prostě narazí držku, ale On nás nezavrhuje, podává nám pomocnou ruku, abychom znovu vstali a táhli to stádo za ním, ikdyž víme, že stejně zase přijdou situace, kdy nás to stádo ušlape... ale On nás nikdy nenechá napospas....

A napadlo mě, že i toto může být pro nás zamyšlením do postní doby - jak moc velký zbabělec ve mně je? dokážu se alespoň trochu přiznat ke své víře, i když vím, že to bude mít bolestivé následky a okolí mě třeba úplně odpálkuje? jaký je správný přístup k ateistům? v jaké míře povzbuzuji druhé k tomuto odhodlání?

Všechny z vás, kdo jste to dočetli až sem, povzbuzuju k tomu prvnímu odvážnému kroku do propasti tohot světa.... je třeba z ní zachránit co nejvíce duší....