V ruce držím letenku s názvem Anglie :D:D:D a za pár dní mám odletět :D... kde jsem k té letence přišla - to už nevím :D... vím, ale, že návrat je v nedohlednu :D:D... Mám asi 5 dnů na to, se se vším rozloučit a opustit svůj rodný kraj, opusit všechno...... První reakce sebou nese velké nadšení, že odjedu někam do neznáma... a zrovna do Anglie... těšiím se, že tam určitě potkám bratránka :D.... že konečně vypadnu z toho stereotypu :D... že to bude něco nového :D....

Druhá reakce ale byla jiná... čím více se blížilo datum odjezdu... tím více jsem si uvědomovala, že to všechno tady nechcu opustiti.....

Uvědomuju si, že budu muset opusit rodinu a své přátele - to, co mě drží - to, pro co žiju - to, co je pro mě všechno - to, bez čeho prostě nedokážu žít.....

Představa, že odjedu někam daleko a budu tam sama... byla příšerná...... Neznat jediného člověka, neumět pořádně jazyk..... nemít žádné zázemí..... nemít se na koho obrátit... nemít nic.....

Začala jsem rozmýšlet, jet nebo nejet ??..... nakonec jsem řekla: Ano!.... Loučení bylo nekonečné... a hlavně bolestivé.....

Jsem nervózní... při cestě na letiště.... vysedám z auta... a mířím ke vchodu do letadla.... ale najednou jsem se zastavila..... protože mě obklopilo velké bílé zářivé světlo.....

...vzbudil mě měsíc, který mi za úplňku svítil do tváře...

...a když jsem se vzbudila... oddychla jsem si, že to byl sen... jenom sen.... teď jen nevím jestli bych se takto rozhodla znovu, ale asi jo.... člověk někdy potřebuje změnit směr a zkusit žít trochu jinak.... alespoň na chvíli.... protože se jinak stává robotem tohoto světa....

...snad se někdy ten sen stane skutečností.....