"Proč nejsem taková, jaká skutečně jsem?

Už léta nosím masku, stala se moou druhou tváří. Jednoho dnes se ti stanu lhostejnou, neboť ty chceš, abychom se před tebou neskrývali. Chodím v převlečení sebejistého rutinovaného člověka. Naučila jsem se, jak neskrývat své slabosti a nedávat najevo své pocity. Můj obličej otupěl. Zdvořile se usmívám, ale můj úsměv není pravý. Na oči stavím jistotu, ale ve skutečnosti hraji divadlo. Dělám, jako by mi všechno padalo do klína, jako bych se nikdy nemýlila, jako bych neměla ani touhu ani stesk....

Proč nejsem taková, jaká jsem skutečně?

Když jsem sama, maska z obličeje padá. Sedím a je docela možné, že začnu brečet - zklamáním nad sebou samou. Kdyby tak v té chvíli někdo přišel a řekl: "Já tě mám prostě rád, chci tě takovou, jaká jsi, potřebuji tě....."

Děkuji ti, že mě od sebe nezaháníš, i když ve své zvrácenosti vypadám tak ošklivě. Děkuji ti, že mi dáváš šanci, abych se pokusila znovu začít před tvýma očima, pod tvou ochranou. Neboť vím, že život začíná teprve s tebou."

 

 

....................................z knížky Myšlenky a Modlitby (Alfonso Pereira)